Trin's personal website about explorations, nature, events and PC games.
Jako již tradičně (na Bahnech, bitvě v Budyni…) i na Josefínských slavnostech v Terezíně byla zima, fukéř a občas něco ukáplo z nebe. Nenechali jsme se však odradit a na akci jsme se vypravili společně s Indym a Alienem. Josefínské slavnosti se konají každý rok začátkem měsíce října. Připraví se scénář podle historických podkladů, rozkope se bojiště, rozdají hromady střeliva a dostaví se nesčíslně historických klubů od nás i ze zahraničí.
O pomíjivosti všeho, stvořeného rukou člověka, o blednoucí paměti, mizející kráse, o nevypovězených příbězích lidí, jejichž černobílé fotografie pohlcuje prach a plíseň. O svému osudu zanechaných stavbách, na něž nikdo nemá čas ani peníze. O prázdných oknech, za nimiž kdysi svítilo světlo petrolejky. O zhroucených zdech, pod kterými se ještě skrývají sklepení, o umu starých stavitelů. O tom všem je urbex.
Vypravili jsme se směr Zadní Bahna u Strašic, abychom se podívali na pěknou akci, vozidla všeho druhu a nabrali do plic prach a šutry od rotorů helikoptér. Zajímalo mě jak defilé tak historické ukázky jako Falaiská kapsa (1944), Banderovci (1947) nebo soudobá akce AČR. U toho jsem hojně fotografovala a nehnula se z místa.
Vypravila jsem se po dlouhé době na procházku, i když tu mrholilo, zemi pokrývala vrstvička námrazy a vesměs nebylo vůbec nic vidět. Foťák jsem si vzala, pro jistotu, stativ už ne. Po celou dobu jsem nepotkala ani živáčka, kdo by se také plácal na kopec, když je tak hnusně.. nebo není? Neplánovala jsem, kam zase zajdu, měla jsem s sebou jen mizerný kus chleba, protože sušenku už jsem dávno sežrala. Minula jsem pár odboček, na nichž se rozhoduji, kam se vrtnout.
Desetiletí se s desetiletím sešlo a na místních loukách u vrchu Lovoš proběhla velkolepá bitva k 260. výročí počátku sedmileté války. Na poli se střetlo Prusko v čele s králem Friedrichem a Rakousko pod vedením maršála Browneho. Rakušané měli podporu například v hraničářích, kteří pocházeli z Balkánu a tehdy tvořili takové speciální jednotky. Jsou známi i pod výrazem panduři, takže to mi přišlo docela zajímavé.
Dávno opuštěné podzemí, jehož hroutící se zdi vyprávějí tisíce příběhů z dob druhé světové války i drobné příběhy ze současnosti, mě lákalo měrou vrchovatou i děsilo při pomyšlení, že tam dole pod skálou jsou ukryty kilometry chodeb zaniklé nacistické továrny, v nichž panuje černočerná tma, kde kamenné bloky hrozí zřícením a mnohá místa již vzala za své. Avšak cosi nás táhlo dovnitř, do ticha jen sem tam protknutého kapající vodou, která se nemilosrdně prodírá prasklinami ve skále a pohřbívá minulost pod tunami uvolněného kamení a bahna.
Opuštěný zámek skýtal mnoho neobjevených a neprozkoumaných koutů. Tak třeba kryt pod zámkem nás překvapil svou rozlehlostí. Sestává z dungeonových chodeb, schůdků, místnůstek a nízkých stropů. Výlez na druhé straně u zborcené terasy je zasypaný a schůdky si tam tiše rezavějí. Dostat se k západní straně zámečku není obtížné, jen jsme se trochu prošli. Hlavním úkolem byla dosud neokouknutá fasáda a musím říct, že mě pohled na pár neotlučených štuků a ozdob náramně potěšil.
A jiné kouty. Prošla jsem se přes dvě malé vesničky, v nichž se dá najít něco křížků, kapliček a i nějaká ta fotogenická zvěř, či starý dům.
Při této výpravě jsem vyzužitkovala všechna přídavná souvrství, která jsem si sbalila na cestu. Šla jsem po cestičkách okolo kopce až na žlutou trasu, pokrytou mechem a porostlou břízami. Když jsem se dostala do sedla a na konec menšího z vrchů, začalo samozřejmě pršet. S tím jsem ale počítala, takže jsem zandala fotův přístroj a vytáhla akční kameru, která s námi zažila již nejeden středověk a pár kapek jí nevadí.
A nazpátek aneb v rámci rozhýbávání humanoida dochází k mírným masochismům, i když jsem si říkala, že to vezmu zvolna, dokud se neozval ten vnitřní hlásek ‚a ještě tamhle za roh a rovnou za drobnými památkami, proč ne‘. To mi takhle radí, kam ještě nahlédnout, ale pak už mlčí, když po něm chci vysvětlit, jak se mám s těmi květáky až na zem doplazit zpátky.
Přišel zase čas oprášit bazarový koutek. Všechny věci jsou pouze k osobnímu odběru pro vážné zájemce ze zdejších končin, hotově.
Na chvíli jsem nahlédla do exteriérů, abych se rozhýbala. Odpoledne k večeru bylo venku teplo, motýli poletovali z květiny na květinu a shluky rudých šípků svítily na tenkých větvičkách křovin.