Trin's personal website about explorations, nature, events and PC games.
Jako již tradičně (na Bahnech, bitvě v Budyni…) i na Josefínských slavnostech v Terezíně byla zima, fukéř a občas něco ukáplo z nebe. Nenechali jsme se však odradit a na akci jsme se vypravili společně s Indym a Alienem. Josefínské slavnosti se konají každý rok začátkem měsíce října. Připraví se scénář podle historických podkladů, rozkope se bojiště, rozdají hromady střeliva a dostaví se nesčíslně historických klubů od nás i ze zahraničí.
O pomíjivosti všeho, stvořeného rukou člověka, o blednoucí paměti, mizející kráse, o nevypovězených příbězích lidí, jejichž černobílé fotografie pohlcuje prach a plíseň. O svému osudu zanechaných stavbách, na něž nikdo nemá čas ani peníze. O prázdných oknech, za nimiž kdysi svítilo světlo petrolejky. O zhroucených zdech, pod kterými se ještě skrývají sklepení, o umu starých stavitelů. O tom všem je urbex.
Vypravili jsme se směr Zadní Bahna u Strašic, abychom se podívali na pěknou akci, vozidla všeho druhu a nabrali do plic prach a šutry od rotorů helikoptér. Zajímalo mě jak defilé tak historické ukázky jako Falaiská kapsa (1944), Banderovci (1947) nebo soudobá akce AČR. U toho jsem hojně fotografovala a nehnula se z místa.
Desetiletí se s desetiletím sešlo a na místních loukách u vrchu Lovoš proběhla velkolepá bitva k 260. výročí počátku sedmileté války. Na poli se střetlo Prusko v čele s králem Friedrichem a Rakousko pod vedením maršála Browneho. Rakušané měli podporu například v hraničářích, kteří pocházeli z Balkánu a tehdy tvořili takové speciální jednotky. Jsou známi i pod výrazem panduři, takže to mi přišlo docela zajímavé.
Dávno opuštěné podzemí, jehož hroutící se zdi vyprávějí tisíce příběhů z dob druhé světové války i drobné příběhy ze současnosti, mě lákalo měrou vrchovatou i děsilo při pomyšlení, že tam dole pod skálou jsou ukryty kilometry chodeb zaniklé nacistické továrny, v nichž panuje černočerná tma, kde kamenné bloky hrozí zřícením a mnohá místa již vzala za své. Avšak cosi nás táhlo dovnitř, do ticha jen sem tam protknutého kapající vodou, která se nemilosrdně prodírá prasklinami ve skále a pohřbívá minulost pod tunami uvolněného kamení a bahna.
Opuštěný zámek skýtal mnoho neobjevených a neprozkoumaných koutů. Tak třeba kryt pod zámkem nás překvapil svou rozlehlostí. Sestává z dungeonových chodeb, schůdků, místnůstek a nízkých stropů. Výlez na druhé straně u zborcené terasy je zasypaný a schůdky si tam tiše rezavějí. Dostat se k západní straně zámečku není obtížné, jen jsme se trochu prošli. Hlavním úkolem byla dosud neokouknutá fasáda a musím říct, že mě pohled na pár neotlučených štuků a ozdob náramně potěšil.
Při této výpravě jsem vyzužitkovala všechna přídavná souvrství, která jsem si sbalila na cestu. Šla jsem po cestičkách okolo kopce až na žlutou trasu, pokrytou mechem a porostlou břízami. Když jsem se dostala do sedla a na konec menšího z vrchů, začalo samozřejmě pršet. S tím jsem ale počítala, takže jsem zandala fotův přístroj a vytáhla akční kameru, která s námi zažila již nejeden středověk a pár kapek jí nevadí.
A nazpátek aneb v rámci rozhýbávání humanoida dochází k mírným masochismům, i když jsem si říkala, že to vezmu zvolna, dokud se neozval ten vnitřní hlásek ‚a ještě tamhle za roh a rovnou za drobnými památkami, proč ne‘. To mi takhle radí, kam ještě nahlédnout, ale pak už mlčí, když po něm chci vysvětlit, jak se mám s těmi květáky až na zem doplazit zpátky.
Přišel zase čas oprášit bazarový koutek. Všechny věci jsou pouze k osobnímu odběru pro vážné zájemce ze zdejších končin, hotově.
Na chvíli jsem nahlédla do exteriérů, abych se rozhýbala. Odpoledne k večeru bylo venku teplo, motýli poletovali z květiny na květinu a shluky rudých šípků svítily na tenkých větvičkách křovin.
V červenci jsme nějakou dobu strávili pobytem v severních krajích. Pokud jsme se zrovna neváleli na dvorečku, prolézali jsme dvoumetrovou lebedu v zaniklých obcích. I nejednu kulturu jsme zažili, když jsme se po procházce v podzemí rozhodli zlézti nejbližší horu se starým hradem ze 14. století.