Trin's personal website about photography, urbex, rats, nature, events and PC games.
Dala jsem dohromady několik fotografií z úžasných prostorů podzemního labyrintu chodeb, jehož délka se odhaduje na několik desítek kilometrů. Pohráli jsme si s nasvěcováním i s barvičkami. Patří to do naší kreativní série, do které občas zakomponujeme i nějakou postavu, abychom si vyzkoušeli barevné filtry a svícení přímo na místě.
Letos jsme konečně začali blíže prozkoumávat pevnost Terezín. V infocentru jsme dostali dva dobré tipy na výlety (do Rabštejna a také do ztracených zákoutí Terezína). Zabookovali jsme si tři vstupenky hned, jak se mi objevila událost na FB (k něčemu je FB přecijen dobrý).
Najdou se i nějaké ohadry, které pomalu zapadají prachem, tyto konkrétní kousky mi zbyly z různých dalších rozdávačně-debordelizačních akcí, které pořádám již od dávných dob, kdy jsem cpala různé ohadry malé neteři. Už onehdá v temných dobách jsem chtěla pro hmotné statky druhou šanci. Mám tu pár kousků šatstva, které nikdo nechtěl z důvodů malé velikosti.
Historie není nikdy dost a tak jsme se v půli srpna vypravili do vojenského muzea na demarkační linii u Rokycan. Pro tažení na Plzeň jsme si zvolili všední den, takže jsme hned za městem čuměli mezi hromadou kamionů, jak roste tráva na poli. Dodneška jsme nezjistili, na co se tam vlastně čekalo. To nás samozřejmě trochu znejistilo a pro příští přesuny jsme raději počítali s víkendem, obzvlášť, když je ze silnic zážitková překážková dráha. Nakonec se však přecijen zadařilo a my jsme se dostali na místo určení, do malého nestátního muzea, jehož stroje jsme viděli v červnu na Bahnech.
Vojenské technické muzeum v Lešanech jsme přijeli omrknout v první polovině července 2019. Mívají v něm otevřeno přes léto. Muzeum je pro nás podobně daleko jako například to na demarkační linii u Rokycan, takže nám chvilku trvalo, než jsme se rozhoupali. Ani zde jsme však nebyli poprvé. Nejprve jsme tedy zašli do krámku a zakoupili pár plecháčků a ohadrů, teprve pak jsme se šli pokochat vojenskou technikou a jednotlivými scenériemi z válečných dob.
Jsou dny, kdy jedna jeden a půl litrová láhev na vodu nestačí na krátký odpolední výlet. To si vybavuji, jak jsme ve čtyřicetistupňových vedrech prozkoumávali trosky v okolí letiště. Dnes už v těch místech nic nestojí. Tehdy jsem tahala lahve dvě.
Některých věcí si člověk všimne, až když se zastaví a začne pořádně mžourat okolo sebe a čím více mžourajících očí tím lépe. Díky tomu jsme si všimli, že vytesaných sklípků a jeskyněk je ve skalách mnohem více než jenom ta jedna kdesi za stromy.
Prošla jsem se po starých známých místech v jedné ze zaniklých obcí v bývalém vojenském výcvikovém prostoru, prodrala jsem se přes chroští všeho druhu, smetla nesčetně pavučin a zkroutila si hnáty v nejedné skryté haldě větví, abych si pofotila dávno opuštěné sklepy, chlévy a další zákoutí.