Trin's personal website about photography, urbex, rats, nature, events and PC games.
Na malém hřbitově, obehnaném kamennou ohradní zdí stojí zbytky zvonice ze 14. století, jejíž východní strana se v roce 2002 zřítila. Kostel byl stržen už v 80. letech 20. století a nic tu po něm nezůstalo. V patě zvonice se nachází malá zamřížovaná místnost, do níž lze lehce nahlédnout.
Celý den pršelo a padající podzimní listí pokrylo provlhlou trávu, v níž se skrývalo pár posledních náhrobků okolo rozpadajících se zdí opuštěného kostela, v jehož lodi rostou stromy. Za železnou bránou se skrývá kostel z 18. století.
Původně to nebylo vůbec v plánu, měli jsme namířeno do dolu cínového, ale naskytla se zajímavá destinace, ze které mi oči přecházely. Přijeli jsme na místo. Řidič se snažil vystoupit a poryvy větru ho uklidily zpátky do auta a zabouchly za ním dveře. Nad železobetonovou těžní věží, tyčící se jako citadela nějakého temného pána nad areálem dolu, letěly tmavé mraky a vítal nás mocný fukéř.
Divokou krajinou Krušných hor jsme se po několikahodinové namáhavé cestě s několika zastávkami dopravili k areálu opuštěného cínového dolu, který zanikl a byl rozebrán v roce 1947. Dnes se ve vzrostlém smrkovém lese tyčí železobetonový monument, jehož stěny pokrývá vrstva mechu.
V jednom malebném údolí proběhl už třetí ročník landartové akce, jejíž výsledky si chodívám prohlédnout osobně. Tentokrát jsme se však s Indym zdrželi v pustých pláních po okolí. Cestou jsme zahlédli jeleny a černou veverku. Potkali jsme dvě zasypané studně, zarostlé zbytky obydlí a cestou zpět trochu sprchlo.
S průzkumnictvím této konkrétní destinace jsme začali už v roce 2013. Od těch dob čas od času zdokumentujeme stav věcí. A stejně jako před dvěma lety i tentokrát přijela výprava z Moravy (v hojném počtu jednoho ks fotografa). I má výprava byla zpočátku poněkud malá. Později se na jedné z křižovatek u výrobních sálů rozrostla o Indyho, který neváhal, nasedl do urbexwagenu a přiřítil se k dolu.
Ještě jednou jsme se vrátili k opuštěným budovám u letiště. Ani tentokrát jsme neobsáhli všechno. Z pojezdové ranveje jsme zamířili k prvnímu objektu, který ještě částečně slouží k účelům leteckého klubu. Tam jsme na vrata neklepali, ale vypravili jsme se do budovy naproti hangáru. Kromě pár nápisů a rozlehlého sálu nenabídla nic extrémě zajímavého, v prvním patře z potrubí ve stropě rostli trifidi. Venku v křoví jsme zavětřili a zamířili k jakési další stavbě, jejíž polorozpadlá šedá stěna prosvítala mezi stromy.
Jednoho horkého letního dne jsme se zase vypravili na výlet doprostřed pustiny. Cestou v údolí jsme minuli vysychající rybníčky. Z lesa nad nimi se ozývalo nějaké velké zvíře, možná že to byl zubr. Jednou jsme ho viděli u krmítek a pak už se tam nikdy žádný nezapomněl. U rybníčků na kopci stojí zbytky menšího dvora a o kus cesty dále se nachází větší dvůr, k němuž vedou cesty z hlubokých roklí.