Ratové 2016-12-12

Theo se často Cookiemu vnucuje k drbání.

Kluci řádí. Po nocích loví mouchy a pavouky. Představa dobře živeného Theodorka, kterak ladným kočičím hupem přenese svou váhu vzduchem na živou kořist, je docela úsměvná a zanesu tuto poznámku do krysího deníčku. Naučili se také dalším novotám, jako je loupání fólie za topením a škubání prostěradla na cucky. V dobré víře (i po těch letech jsem občas trochu mimo a zachvátí mě nálada něco tvořit) jsem vyrobila leporelovou ohradu z krabice od nábytku. Padesáti centimetrová výška nebude stačit, i když jsem si říkala, že jo, a že se přes to dobře poleze (mně, ne potkanům). Jak si jistě pozorný chovatel může všimnout na jedné rozmazané fotografii, ohrada slouží dobře jako další posilovací nářadí ve workoutovém hřišti.

Pokračovat ve čtení „Ratové 2016-12-12“

Cestovní cvaky

Červánky nad Práglem.

Sem si odložím pár zimních cvaků z rozličných cest. Většinou jsou típané za jízdy, při rozjímání na pumpě (shoda náhod a okolí), případně v nočních ulicích a tak. Začnu těmi z druhého prosincového týdne a když se něco naskytne, přihodím. Takový pozdní sběr twítů a různých odložeností, které zapadly. Případně míst, kam bych se chtěla podívat a v klidu je vyfotit (například kaplička na kopci).

Pokračovat ve čtení „Cestovní cvaky“

Bloudění mlhou

Jdi k šípku! A vyfoť ho!

I když jsem to původně neplánovala, vydala jsem se na zdravotní procházku i dnes, protože mě zlákala jinovatka a vidina čehosi bílého padajícího, což se ale moc nepředvedlo, takže mi zbyla jen ta jinovatka a houstnoucí mlha. Tentokrát jsem to vzala směrem pod kopec, kolem dokola k louce, ze které většinou fotím krajinu, ale teď tam byly vidět jen dva stromy. Nevadí. Většinou si najdu něco, co si chci zvěčnit do památníčku, jako že jsem tam byla a nejsem úplně líné. Ani jsem se neztratila, takže nadpis je lehce zavádějící, ale stačilo následovat kraví stezku, přeskákat elektrický ohradník a sledovat pár už známých a okoukaných orientačních bodů.

Pokračovat ve čtení „Bloudění mlhou“

Prosincová procházka na Ovčín

Vlevo se nachází cíl cesty.

Bývala bych vyrazila už v pátek, ale celý den jsme čekali, než dovezou nábytek a jen jsem mlsně koukala z okna. Po vichřici by bylo bývalo vidět do dálav ostřeji než dnes. Na Lovoš jsem vás vzala už v předchozích postech. Tentokrát jsem se vypravila na Ovčín, přes pole, okolo vodníka směrem ke Košťálovu. Z cesty jsem to krosla k hřebeni, po kterém jsem se vyškrábala kamzičí stezkou až na vršek kopce. Nedoporučuji po dešti. Krpál je to vskutku krpálovitý a nahoře stále roste ono husté křovisko. Určitě sem z téhle strany chodí hlavně zvěř (a Trin).

Pokračovat ve čtení „Prosincová procházka na Ovčín“

Na kopec a zpátky

V dáli vykukuje Milešovka.

Zhltala jsem kus žvance, sbalila si lesní výbavu a tentokrát i nabitý foťák a vyrazila jsem stejným směrem jako včera. Nad krajinou už se začala převalovat smogová poklička, ale vem to čert. Vyškrábala jsem se až nahoru na kopec kamzičí stezkou. Obešla jsem napajedlo, cvakla pár mlžných snímků dálav. Bylo docela hezky vidět na Kletečnou, Milešovku a další kopce. V dáli jsem spatřila i hřeben Krušných hor. Výstup proběhl v klidu a mým šnečím tempem. Bahno zmrzlo a ve stínech se držela jinovatka. Zpět jsem šla příjezdovkou, abych se mrkla na skálu a na západ slunce, které se ještě drželo nad hřebeny. Než jsem ale seskákala až úplně dolů, stihlo se schovat. Louka tedy bude zase klasicky temná, ale protější břeh byl krásně zbarven do oranžova.

Pokračovat ve čtení „Na kopec a zpátky“