Ztracený svět

Zase jsme pro jednou zvedli kotvy, překročili hranice fantazie a ocitli se v jiném světě. Po zapomenutých ulicích, překrytých mechem se prohání tak maximálně zajíci. Z budov malého městečka zbývají jen rozpadlé zdi nebo základy. V lese je ticho, které přeruší náhlá bouřka se silným deštěm. Vzduch voní jehličím a v mokřinách poskakují žabičky.

Po agility v bažinách, kdy jsme přelézali kmeny a travní ostrůvky, jsme si zalezli do sklípku, vytesaného v pískovci. Na podlaze stála voda, ale hlavně že už nám nepršelo na hrby. Mokřad v tom dešti vypadal trochu jako bažiny v Cestě do pravěku. Atmosféru dokreslovalo nepříliš vzdálené hřmění. Celí promočení jsme v úkrytu strávili nějakou dobu, dokud se déšť nezmírnil.

Voda vytékala ze sklepení, takže jsme se nemuseli bát, že by nám byly gumáky krátké. Při bližším zkoumání jsme si povšimli ptačího hnízda na skalní římse vzadu v místnůstce. Okolo vchodu hopsaly žabky různých velikostí. Kromě žab jsme potkali i srnky a zajíce, takže se tu zvířeně docela daří, snad tu mají místy i klid.

Po lese a bažinách jsme courali ještě hodně dlouhou dobu, z čehož mám rozličné obrázky míst, která si nejsou moc podobná, přesto však zobrazují část z toho, co jsme během výprav prozkoumali. Nikdo z dvou a půl členů neonemocněl, foťáky a mikiny jsme úspěšně vyždímali. Což mě přivádí k myšlence, že by se mi přecijen hodil nový batoh, který jen tak něco nezaskočí. Od deště, přes urbexy až po lození roštím a zapadání do bahna.

Mokřad a opuštěné ulice ztraceného světa