Letos jsme konečně začali blíže prozkoumávat pevnost Terezín. V infocentru jsme dostali dva dobré tipy na výlety (do Rabštejna a také do ztracených zákoutí Terezína). Zabookovali jsme si tři vstupenky hned, jak se mi objevila událost na FB (k něčemu je FB přecijen dobrý).
Prošli jsme se po městě od Wieserova paláce – bývalého kasina pro důstojníky, procházejícího v dnešních dnech rekonstrukcí, dále jsme pokračovali přes náměstí s domem inženýrů a okolo kostela až ke staré nemocnici, která byla vystavěna v roce 1782-83 a později se z nemocnice staly vojenské sklady. Prohlédli jsme si celu pro zlobivé vojáky, malou půdu s rozličnými dobovými nápisy a výškrabky v omítce. Nápisy by se zde daly studovat opravdu dlouho. Kronika doby není psána na papír, ale na stěny a do omítek :) (vzpomenu zde podepsanou zeď nade dveřmi ve zvonici kostela v Lovosicích).
Na apatykářově půdě pak leží malá výstavka zdejších nálezů, listin, dobových lahví od všeho možného a oblečení z času ghetta, kdy půda sloužila jako byt. Místnosti skrývají mnoho zajímavostí, mezi nimiž bychom mohli vyzdvihnout i fakt, že zde dokonal sarajevský atentátník Gavrilo Princip. Po temné komoře rentgenového pracoviště jsme se pomalu přesunuli dolů a ven na dvůr.
Za kasárnami jsme se jenom mlsně ohlédli, protože se tam zřítila střecha. Obrovská ztichlá budova tak čeká na lepší zítřky. Na stěně je ještě viditelná cedule ze sovětské éry Terezína. Přes dvůr zrekonstruované budovy s kancelářemi jsme se vypravili do temného sklepení zbrojnice. Sklep je dlouhý přibližně 97 metrů. Budova má pak metr a půl silné stěny. Úžasné a fotogenické místo.
Následoval ohromný kinosál s klenutými stropy, pódiem, zázemím a promítačku už bohužel odvál čas a v místnosti, kde stála se jen fotogenicky odlupuje nátěr. Z biografu jsme se přesunuli do tělocvičny – velkého sloupového sálu. Byl by z toho pěkný byt a jeho majitel by se po něm mohl prohánět na kolečkových bruslích. I zde jsme hodili očkem a objektivem na ohromnou půdu, zde sice chyběla podlaha, ale dírami a okénky dovnitř pronikaly paprsky světla a prostor zajímavě osvětlovaly.
Do tohoto kulturního domu vojáci chodili tunelem, spojujícím budovu kasáren s kulturákem a tělocvičnou. To aby se nikde neplantali a nepotulovali se zaječími úmysly. Procházku po ztracených zákoutích Terezína jsme zakončili v parčíku u proskleného pavilonu rakouským granátníkům, kde kdysi stávala socha, avšak jak se měnily režimy, měnily se i sochy, až zde nakonec zůstal jen ten pavilon.
Nakonec se nám 3 hodinová exkurze natáhla na krásných 6 hodin, to už se Terezín barvil zapadajícím sluncem. Ještě jsme se šli podívat na jiné památky, kterým se budu věnovat v jiném postu. Pan průvodce měl nejenom v rukávu hromadu zajímavých faktů, ale byl velmi vstřícný k naší malé skupince zběsilých fotografů. Výklad probíhal u každého objektu zvlášť, přihodil pár vtipných příhod ze života a jestli vás někdy nudilo školské učivo, tak tady se rozhodně nudit nebudete. Pět z pěti hvězdiček urbexových. Zajímá-li se někdo o historii Terezína do hloubky, jistě si budete mít i o čem povídat.
Akce probíhá jen jednou za čas, události se vždy objeví na facebookové stránce Terezín – město změny. Kdo by tedy projevil zájem o historii, procházku i možnost nahlédnout za zamčené dveře, může odebírat novinky z uvedeného webu.
Video
Foto
