Od kuropění pršelo, po kopci se převaloval opar, mraky a vůbec to nevypadalo, že by se mělo počasí zlepšit. Paráda! Takže jsem si sbalila obvyklé propriety a pláštěnku navíc a s nadšením jsem se vrhla na pomalý výstup do vyhlídkových končin.
Vzala jsem si i rozpadající se stativ pro pár časosběrů, které si prozatím syslím, možná z toho jednou něco bude. Na vrcholu vyhlídky mě čekal fičan studený, jako již dříve. Hrála jsem si s nastavením foťáku, ale zase ne moc. Když jsem si vyfotila trapnou sebefotku (začínám být egomaniak??), oblékla jsem si bundu, kterou jsem si prozřetelně nacpala do příliš malého batůžku, pojedla jsem něco ze zásob a chvíli jsem si tu jen tak zevlovala.
Z přítmí lesa se ozývala zvířata, jak procházela kolem. Na celém širém vrchu nikdo nebyl, na to je příliš nelichotivé počasí. A tak zvěř měla mejdan. Občas nějakou zvířecí vůni přivál závan větru, to bylo znamení, že tu někde jsou. Připomnělo mi to procházky po Ralsku ;).
Když jsem důkladně omrzla a nabažila se temné oblohy nad krajinou, navrátila jsem se na hlavní trasu, kde jsem si cvakla docela hezký záběr na cestu od vyhlídek, křižovatku a cestu vzhůru na Lovoš, každá část měla svou specifickou barvu, v popředí povlávala nazlátlá tráva, protnutá tmavou stezkou, hlavní silnice měla háv ze spadaného listí a do toho ještě zeleně svítily koruny stromů. Spáchala jsem i pár lišejníkovo – květinových detailů, abych nezatuhla a měla si s čím hrát ve foto editoru.
Minula jsem sedlo a začala jsem sestupovat směrem na Lovosice, zde v závětří se nehnul ani lístek, dokonce tu bylo ticho, jako v hrobě. Nasála jsem tedy atmosféru pod tmavou střechou lesa a pak už jsem jen sešla dolů. Ještě jsem se skočila podívat dozadu do sadu, jestli už se tam červená podzimní bejlí. Bejlí se začalo červenat, zatímco šípky byly ještě zelené. Minula jsem pár zvířecích pelíšků, pofotila a pro dnešek zakončila procházku u kýble kávy.
Foto
