Zpět do temných chodeb podzemní továrny

Rozhodli jsme se s Indym, že si také uděláme jarní prázdniny, využijeme jakéhokoliv počasí a pořádně provětráme urbexovo-detektorářské ohadry. Auto už si chtělo také protáhnout kola a trochu si zalyžovat po loukách a lesích. Někdo nás vyslyšel a zařídil sněhovou pokrývku – že dík. Ale dost bylo sarkasmu. Prvního března jsme se podívali i pod zem do známé a ve všech koutech světa profláknuté nacistické továrny.

Poprvé jsme se do továrny, která vznikla na místě bývalého dolu, odvážili před čtyřmi lety. Naše předposlední návštěva proběhla před rokem, kdy jsme brali Indyho známého dobrodruha na exkurzi. Pak se dlouho nic nedělo, až se zase naskytla příležitost natáhnout blembáky a gumáky a vyrazit sněhem zakrytou rozbahněnou cestou směrem ke vchodu, který na nás už z dálky mával.

Během toho roku se tu asi děly věci. Ohnutá mříž, kterou někdo dočasně zarazil podzemní průzkumnictví českým i zahraničním turistům, ležela opodál. Uvnitř přibylo nepočítaně nápisů a bohužel i haraburdí stylu, kde co bezsrsté opici upadne, tam to nechá ležet k potěše oka budoucím průzkumníkům. Návštěvní kniha, kterou strážil trpaslík, vzala za své, i trpaslík samotný utržil nějaké rány. Také mnohé opady mi připadaly docela čerstvé a navršené šutráky šplhaly do výšin. V některých stěžejních bodech dobrovolníci odklidili suť, aby se nikdo nemlátil blembákem o už tak dost nakřápnutý strop. Palec hore.

Zničenou kanalizací stále proudila voda z celého dolu, která si našla cestu různými prasklinami, větračkami i skrze haldy suti z odstřelů. Ve druhém sále se očividně nikomu moc kempovat nechtělo, ony ty prasklé nosníky a hromada suti v jeho polovině nevyvolávají zrovna příjemné pocity. Krasové útvary v malém vodopádu všad dávají tušit, že se celá věc nehýbe… alespoň ne natolik, aby se to viditelně projevilo a člověk si toho všiml.

Také jsme si ušetřili hodinové hopkání přes devatero závalů a neviditelných průchodů k cíli, ke kterému se mi při oné vzpomínce zrovna dvakrát nechtělo, ale nakonec jsme se tam dostali. Challenge však odvál čas, takže si tam může fotit selfie kdejaká lama. Next level by mohl být stánek s rychlým občerstvením ;). Podívali jsme se do hlavní chodby, která je přerušena nepěkným závalem z šutráků a pokroucených železných traverz, které jako kdyby byly z tenkých drátků. Člověk si krásně uvědomí, jak malý a nicotný kousíček masa je, když se na tu hromadu šrotu dívá zblízka. Může ho uklidňovat jen to, že skulinami v téhle nádheře pěkně luftuje.

Celou akci jsme vzali lážo plážo stylem. Navštívili jsme většinu zajímavých destinací, důkladně to pokaždé zalili čajem. Vyfotili jsme si zase náš oblíbený sál a kantýnu. Něco ze stativu, něco jen z ruky. Byl čas i na tu lamí selfí. Skvěle jsme se prošli podzemím, ve kterém panoval naprostý klid. Dokonce se to obešlo bez skupinek, kraválu a smradu z barvy (tady smrdí ředidlo, co když sem zabloudil nějakej feťák?) nebo z cigaret. Přidám krapet mezinárodní lidové tvořivosti. Andělíček na výdřevě v jedné z chodeb zmizel, takže přihodím alespoň trpaslíka, ex-strážce návštěvní knihy, jejíž zbytky plesniví na zdech a v ohništi. Ale jinak pohodička, klídeček. Pět z pěti hvězdiček urbexáckých.

Zpět do temných chodeb