Zimní procházky 1/2016

Na Slovensku nasněžilo poslední den mého pobytu v těch krajích. No a u nás zase začal padat sníh hned druhý den po mém příjezdu. Nechtěla jsem si to nechat ujít, sebrala jsem stativ (abych měla co nosit) a Montgomeryho a vyrazila do lesa. Chodím těmi cestami často a pokaždé si je ráda fotím, ať jsou zaváté sněhem nebo listím.

Prastaré kamenné, sněhem pocukrované zídky lemují lesní cestu, která se klikatí zapomenutými sady až k loukám při silnici k Opárnu. K zemi se stále snášely nové a nové vločky, už jsme vypadali jako dva sněhuláci, ale vůbec se nám nechtělo domů. Nebylo sice vidět moc daleko do kraje, České Středohoří zůstalo skryto pod příkrovem mlhy a chumelenice, přesto bylo venku fajn. Na cestě jsme zanechali jenom naše stopy.

Nesměla jsem minout ani další obvyklé kouty, jako je točna (už s ní zase někdo otočil), sněhem pokryté a kočkami poťapané koleje a vůbec tyhle opuštěnosti a změť potrubí u nádražíčka. Zahrnula jsem do své procházky i starou část hřbitova, dokud je ještě pod sněhem a ťápot prostá. A nepotkala jsem živou duši.

Vyškrábali jsme se také až do lesa. Toho dne nebylo vidět vůbec nic, a tak jsme si řekli, že navštívíme chatrč, ve které se mnoho nezměnilo. V lese pomalu vymizely veškeré lidsko-psí ťápoty až cestu přetínaly jen otisky kopýtek rozličné zvěře. Mlha houstla a pomalu přicházela tma. Zpět jsme to vzali okolo hejna havranů a přes koleje, kde nás vyděsila kočka, která vyskočila z jakési údržbářské díry nedaleko budky u trati. Nestihla jsem ten kočk vyfotit, bo vyletěl jako čert z krabičky.

Sněhánky doma