Zima na Cimburku

Vyšlo asi milion okolností, poštěstilo se a já jsem se zase vypravila na Slovač. Koncem týdne, když už mi končil pobyt, jsme s Ritterem uvažovali, kam se pojedeme podívat a jestli se tam vůbec dostaneme. Pro jistotu pořídil fungl nové sněhové řetězy. Přihodily se nějaké kalamity, a tak by bylo dobré mít je při ruce. Ráda se vracím na mně milá místa, jako jsou hrady a lesy. I vzpomněla jsem si na Cimburk, hezký a romantický hrádek v Chřibech, kde je k vidění vždy něco nového – opraveného a je to fotograficky vděčný objekt, a to v jakémkoliv ročním období.

Úplně na poslední chvíli jsem se poptala na přítomnost hradních paní, když už se tam mihneme, tak jestli se nemineme. Nějak krátce po té mi umřel můj dlouholetý kamarád Canon, a to způsobilo, že jsem téměř ztratila chuť lozit po kopcích. Otrávilo mě to řádně a trvalo mi asi den a půl než jsem se nakopla, abych nepropásla příležitost znovupotkat Rionku.

Měla jsem k dispozici ještě akční kameru a Ritter vyštrachal fotografickou výbavu pro svůj šmatlafoun (smartphone). Aby bylo aspoň pár snímků. Oprášili jsme stativ, který za těch pár dní už zapadal prachem a naskočili do auta.

Po většinu cesty se silnice tvářily nevinně, až poblíž hřebenů Chřibů začalo přibývat ledu a sněhu. Z minulé zimní výpravy jsme si odnesli cennou zkušenost, že nabližovat po serpentinách od Koryčan je mnohem méně bezpečné než od Vřesovic, tedy z druhé strany od jihu. Samohyb jsme pak nechali zapadlý na parkovišti U Křížku. Zde jsme také zahlédli dva zbloudilé larpaře, kterak studují mapu. Nakonec vyrazili správným směrem k hradu.

Na hradě totiž probíhal zimní larp! Což mě velmi potěšilo, bo jsem také jezdívalal larpařit a natáčet akci. Ke hradu to byl ještě kus cesty čerstvě zasněženým lesem. Cestu pokrývala silná vrstva sněhu, a tak jsme chvíli lozili jak čápi, chvíli bruslili a tak vůbec se brodili až ke křižovatce, od níž je to už jen nějakých 300 metrů, tuším.

Les byl krásně huňatý sněhem, každá větévka měla vlastní sněhovou peřinu a cestička se ztrácela v bílé nicotě. Prostě krása, že mi ani nevadilo, že mám boty i gatě obalené sněhem. Natáčela jsem krátké úseky cesty. V jednu chvíli ze stromů spadla velká spousta sněhu, tak přesně před tím se mi podařilo kameru vypnout, áno.

Hrad byl v obležení zapadaných samohybů. U budky s kasou a různými podpůrnými nápoji nás přivítala Rionka, od níž jsme si zakoupili dvě vlezenky s tím, že všechno nejprve obejdeme, natočíme a oňufáme a pak přijdeme na návštěvu a na pokec o světě a o životě na hradě.

Fotografování a dokumentování se samozřejmě protáhlo, protože jsem chtěla mít tohleto a tamhleto a také se larpaři stihli několikrát střetnout v bojích a to jsem si moc ráda natočila. Dost jsem si v onom závanu starých časů rochnila. Pomocí improvizovaného stabilizátoru (cha cha) ze selfie tyčky jsem točila vše, ale určitě by to chtělo ještě krapet navíc, rozvážněji. Takových atrakcí, člověk neví, kam dřív skočit :).

Další pauza nastala nahoře za věží, kde si vždycky zchroustáme svačiny a vysajeme energeťáky. Jo, potají. Mezitím se na nádvoří strhla bitka mezi dvěma skupinkami dřevárníků. Natáčela jsem tedy alespoň z dálky.

Při fotografování věže za námi přišla Rionka v epesním dlouhém kabátě, to jsme zrovna zkoušeli manuální expoziční bracketing na fotce věže. Využili jsme toho ke tvorbě selfíček, přičemž se nikdy neumím tvářit nějak publikovatelně a s tou čapkou taky díru do světa nedělám, takže si to všechno asi schovám do šuplíku, na památku :D. Než jsme se dostali dolů z hradeb, povšimla jsem si, že ozdoby hradu – bílá paní, čertisko a jiné potvory nejsou přítomny, asi byli všichni zavření v Azkabanu spolu se židlemi, aby v zimě neomrzli.

Než jsem se stačila vypravit k pokladně na tu slibovanou návštěvu, strhla se pod baštou bitva, kterou jsem natočila tak zblízka, jak jen to šlo, až jsem musela přeskákat závěj, abych také nezískala luxusní móňo, jako jeden z larpařů.

Upír, ten bledý pán s ostrými špičáky, co se často a rád válel po zemi, přežíval docela dlouho. Slečna, na kterou se chtěli vrhnout týpci s pořádnými hovady (neboli meči obouručními), houkla, že prý nechce a uskočila za záda svých spolubojovníků. Po nádvoří se rozprchly různě velké chumle dobrodruhů a boj byl pomalu dobojován.

Osazenstvo rokovací hospody v čele s kastelánem Ramboslavem se, zdá se, dobře bavilo, zatímco si dobrodruzi uštědřovali rány. Pokusím se z jejich klání spáchat extra sestřih mimo hlavní záznam z Cimburku. O larpařích vím zatím jen, že byli od Vyškova :D.

Když už jsem konečně zanechala dokumentačních tiků, šli jsme navštívit Rionku. Při té příležitosti jsem se příjemně ohřála u kamen a než jsme si vyměnili spoustu důležitých postřehů ze života i z dění, podařilo se mi vysát pár (b)rumíků na kuráž a na zpáteční cestu. Boty mi mezitím docela slušně a úplně zbytečně oschly.

Rionka s sebou měla své postapokalyptické larpařské svršky s ozdobami ze spínacích špendlíků a oček od plechovek. Na stole štos papírů a na nich načrtnuté kmeny stromů, rostoucích naproti přes cestu. Neochvějně přikládala do kamen a povídala o veselých i smutných příhodách. Vypadala, jako kdyby tam byla doma, a to jsme ještě neviděli interiér bašty. Tam by asi vznikla hezká fotka.

Pak se za námi přišla podívat i hradní pesa Máňa a její doprovod, kastelán Ramboslav. Máňa je mazel, každého svým kukučem donutí, aby ji drbal, zatímco zaujímá strategické místo u kamen. Ramboslav už vypadal trochu znaveně, ale něco mouder připojil o honech na lišky a detektoráře, nebo tak něco :). Ano, ano, já na tu slivovici zatím ještě pamatuji, pokud si hnáty nezlámeme, tak zase dojdeme a něco snad doneseme (akorát zatím nebyla příležitost odjet na Moravu).

Když už se kdesi za mraky tušené slunce začalo schovávat za horizont, rozloučili jsme se a vydali se na dlouhou a strastiplnou cestu přes les a pak ještě hodinovou jízdu do Zlína, a pak ještě aspoň do tří obchodů a za bábi atd. Takže doma jsme přistáli až za úplné tmy. Mě ráno čekal odjezd vlakem a pak po celý zbytek neděle cestování k Indymu do lesa.

V lese v okolí Cimburku bylo krásně. Zapadající slunce přecijen trochu obarvilo scenérii. Navečer se nad kopce vyhoupl měsíc a oranžově zářil nad lesem. Po mezipřistání u mě doma mi potkani dali najevo, kamže si to své výletování mohu strčit, když jsem zjistila, že zlikvidovali ručník a hamaku, která přežila veškeré krysí řádění od počátků mé potkanářské kariéry. Na protest ta rozškubaná rezidua nacpali do záchoda a spali tam. Čirou náhodou jsem jim společně s jídlem přivezla i novou huňatou postel od O’lala Pets. Takové vymoženosti mají očividně jen na Moravě :D. Ale dosti již bylo kecání.

Snímky jsou pořízené šmatlafouny a akční kamerou. Uveřejním i pár snímků od Rionky, s jejím svolením.

Video – hrad

Video – LARP

Cimburská zima