Ze Solvayových lomů, přes Ameriku do Sv. Jana pod Skalou

Solvaye nelze jen tak přejít. Kde jinde nalézti místo pro šutromily, rezatověcatostomily a rochnit se při tom v záři sluníčka, nechat se podrncat ve vláčku a obdivovat zbarvení jednotlivých svahů a skalisek ve starém lomu. Když jsme měli štěstí na pohodlný bus a zásobu kyslíku (žádná upocená plechovka se smrdutými sardinkami jako při mé první návštěvě), ťapkalo se nám na výlet ještě o něco lépe. Tato fotogalerie se skládá ze dvou výprav do magických končin.

Jednou jsme jeli čistě jen do Bubovic (mají tam takovou hospůdku na návsi a výborného buřta na černém pivu s velmi ostrým chilli sosem a bramboráčky, k tomu si přimyslete pivsona a víte, na co se dá celý den fungovat, motorové myši mezi námi vědí) a do Solvayových lomů. Podruhé jsme to vzali samohybem přes Solvaye, okolo lomu Velká Amerika až do Svatého Jana pod Skalou, kde pramení křišťálově čistá, mineralizovaná vo­da.

O Solvayových lomech jsem se již rozepsala. Lom Velká Amerika pro mě byl docela zklamáním. Jeli jsme k lomu čistě z turistické zvědavosti, jestli by se tam přecijen nenašlo něco zajímavého, ale čekala nás jen neudržovaná cesta v koridoru z hustého křoví, podpapíráků a odpadků, z níž bylo vidět naprosté prd. Lom je obehnán silným železným drátem, na němž si zhusta pochutnává koroze, dráty trčí všemi směry. Poutníky varují cedule o nebezpečí a hned zkraje vyhrožují mnohatisícovou pokutou, tak jak je u nás zvykem (pěkně blbým, ale co naděláš). Lomy Mořina se dušují, jak vynaložily finanční prostředky na jakési úpravy a celé to tam chátrá a zapadá pod humusem, který generují sami návštěvníci, nemysleje na budoucnost. Potkala jsem všehovšudy jen jeden odpadkový koš.

Pokochali jsme se však ze dvou vyhlídek, u jedné z nich ale pomalu odtéká podlaha a každičký déšť věstí řádně rozbahněný tankodrom po celém obvodu lomu Velká Amerika. Dobrodruhové se chodí na dno lomu koupat v průzračné a značně hluboké vodě, což může být v parném dni velice příjemný zážitek, jenže tam vede dosti příkrý sešup, na který bych se asi neodvážila. Amerika je setsakra hluboká díra do země a když se přibližuji ke kraji, jímá mě takový ten prazvláštní pocit ztrácení půdy pod nohama, takový trochu podobný snům, v nichž padáte. Baaaah. Má zvědavost byla nakrmena. Na závěr jsme se krátce zastavili ve Svatém Janu pod Skalou, kde jsme si načerpali pramenitou vodu, užili si serpentiny a úplně usmažení a upajdaní odvalili domů.

Doly, lomy, prameny