Zatuchlé kouty olejny

Aneb jak jsem vzala rýmičku s blembákem na výlety do napůl zdemolované továrny, obalila si botky i gaťky neidentifikovatelným slizem, plížila se kolem nalomených zdí, oslněna nepřeberným množstvím artefaktů, hrnků a všemožných ventilů. A nebyla jsem tam sama. Přišel i Indy a Montgomery. Indy měl k dispozici svůj fotopřístroj, proto častěji volím jeho fotky bo ty mé jsou mázlejší. Obvykle fotíme stejný úhel a kecáme si do toho. Filtry jsem spáchala já, je možné že budu časem přidávat fotky, které jsem nějak minula. Je toho dost a dost.

Indy to celé trochu táhnul, protože jsem nejdřív zombila s nastupujícím poštovním virem (šla jsem na poštu a prásk, něco jsem tam chytila) a o týden později s ustupujícím. Zatím si ještě stále balí kufry. Trošku jsem si malovala, jak se za pár dní uzdravím, ale ne a nakonec se mi ještě spustila rýma a kýchání na celé kolo a to když jsem čekala v dojo až docvičí aikido. Prostě úžasné. Na druhou stranu má tahle věc jednu výhodu v chemicky nevoňavých prostorách, ke kterým se brzy dostanu. V neposlední řadě jsem se bála o nemocného kamaráda a jsem ráda, že už je doma! Přicházejí momenty, kdy mi realita ráda hodí cihlu do xichtu, pak nemám chuť na nic a obvyklosti jdou stranou, místy do koše. Ale zpátky k urbexu.

Mám blembák. Je to věc na hlavu, velice užitečná věc. Místo toho, abych si urazila hlavu u samého krku, bourám do všemožných potrubí a traverz svým, skoro úplně ani trochu novým kýblem na hlavu. Nepadá mi do vlasů omítka, cihly, ani neodkapává vetřelčí sliz. Navíc, když si vaše skupinka šílených urbexerů nasadí kýble na hlavu a vyrazí kamsi dokumentovat zrezivělé propletence nebo fasády, bude pro místní domorodce zajímavou atrakcí (blembák je věc, co se vymyká běžnému nošení, jakožto hromada dalších neobvyklých věcatostí). Po několika hodinách v terénu a na sluníčku už je mi vcelku jedno, že mám k tomu pěknému obleku z Edgara i slušivou čapku, přilíplou na škebli. V mém světě se teď nosí blembáky a také barevné tkaničky v těžkých botách.

Místopis i historizující fotografie pro tentokrát asi vynechám. Pokud něco objevím, možná doplním. Ne z obav před pleněním, protože ti lidé určitě negooglí, kam to půjdou zdevastovat, ale mají vykrádání kovů a ničení věcí tak nějak pod kůží, že? Věci se tam rychle mění i bez map.

Bývalé průmyslové zázemí je v dezolátním stavu. Spousta budov je částečně nebo úplně zdemolovaná a značně nahlodaná deštěm. Místy jsme objevili kancelář s dobovým vybavením (cca 1970), v halách poschovávané kanclíky, šatny i opuštěné ochranné brýle, či starou čapku, visící na háčku na stěně. Po rozích se rozlézala nazelenalá plíseň a střešním oknem do celkem chladné místnosti pronikalo světlo, odhalující stoly, obložené starým telefonem, nádobím, i vnitřní okno se zachovalou záclonou. V kontrastu s výrobními halami a dílnami, plnými nepořádku, se tohle zákoutí jevilo docela útulně.

Uprostřed toho všeho ční tovární komín s pěkně čitelným letopočtem, zobrazujícím rok 1880. Nejzachovalejší jsou rohové, okrajové budovy u hlavní brány. Jejich osud neznám, a tak budu psát, že je nejistý. Neměly by padnout, jenže okna v přízemí už jsou povětšinou zapečetěná a je docela očividné, že se to nepohne, přitom jsou dlouholetou nedílnou součástí města, dokreslující tvář už více než sto let (něco nepěkného směrem na králíkárny goes here). Areál je prolitý všemožným humusem a nacpaný sudy a nádržemi s různým obsahem, který vytéká do půdy a plove si v loužích.

Jedna část se mi obzvlášť líbila. V prvním patře plynové kotelny se nachází rozličné ventily, potrubí a orezlosti. Vše už je odpojené a pokud se to dá říct, tak bezpečné (relativně). K ventilům vede úzké kovové schodiště se starým typem železného zábradlí, které mimojiné doplňuje i další pěkné místo, a to bíle vydlaždičkovanou budovu s trafostanicí. Uvnitř se nachází čtyři krychlové nádrže s fujtajblem, rozlitým všude a po všem. Celé budově vévodí vysoká, nahoře zaoblená okna. Snad tam tato industriálně zajímavá místa ještě nějakou dobu vydrží. Dýchla na mě atmosféra dávno zapomenuté doby. A také spousta pachů a zápachů. Uf.

Rizik a nebezpečenství se všude vyskytuje dosti. Za sebe mohu momentálně říci, že jich je více na ulici za bílého dne. Fotili jsme několikrát a nenarazili jsme na větší problémy, které se tam ale vyskytují. Také se mi dostaly do rukou čerstvé novinové články. Hmm. Ok. Ale pravda je tam venku. Ne u někoho, kdo vám řekne, co se mu hodí případně rovnou co si máte myslet.

Dokud někam nevleze urbexer, neudělá kvalitní a mnohdy čarokrásné a tajuplné fotky hry světel a stínů na kulisách minulosti, nevidím nic, než novinové články o ničem. Jedni nadávají druhým. Chci vidět více, detaily a chci nahlédnout do minulosti v místech, kde se nemotají turisté a není vysmýčeno za příplatek na vstupném. Pokochám se úhlem pohledu šikovného fotografa nebo fotografky, kteří se nebojí vyfotit zaprášený hrnek, zanechaný na rozpadajícím se stole ve ztichlé sklepní kanceláři, opuštěné někdy před dvaceti lety. Jak jinak tato svému osudu zanechaná a devastovaná místa zachovat? Klíče nám asi nedají, i když bych byla ráda, kdyby to tak bylo a já mohla v klidu vzít stativ a dokumentovat dosud zamčené budovy. Takže nabijme aku, sbalme blembáky, zbraňové systémy, stativy a plížením vpřed temnými stíny do minulosti.

Mezitím v továrně proběhly další demoliční práce a většina zdokumentovaných koutů již neexistuje.

Díváte se do minulosti