Z malého domečku se stalo království pavouků za pralesem kopřiv. Sluneční paprsky se prodírají skrze popínavé rostliny, ale i tak uvnitř panuje šero. Co před rokem a půl drželo na poslední cihle, to vzal čas a předsíň se topí v suti a věcech z půdy. Zeď mezi předsíní a ložnicí hrozí zřícením, nakouknu jen se stativem, abych se přesvědčila, že střecha, která bývala vidět dírou za skříní, už zmizela.
Skříň se stále sklání nad hromadou prken, připravených k opravám, ke kterým nikdy nemělo dojít. Od června roku 1995 zde zřejmě nikdo nebydlel a vše pokrývají závoje z pavučin a prachu. Zmizel hrníček z okna u vchodu, židle, které bývaly vyskládané na nábytku v obytné místnosti asi někdo potřeboval. Staré dřevěné postele jsou rozložené a opřené o zeď a o špajz se sklenicí archivních okurek. Světlo je jen u okna, překrytého zeleným závěsem z břečťanu. Do zadní části s proskleným příborníkem nedosáhne ani paprsek, a tak vytahuji baterku. Na skříňkách posedávají motýli. Motýlí křídlo naleznu i v prázdném šuplíku.
Do místnosti za domem se zase nedostanu. Brání mi v tom suť, desky a v okolí domu neprostupná džungle. Ve chlévě však nacházím koryto s úvazovým okem, novodobé hračky a různé chemikálie. Do místnosti s propadlou střechou nejdu, jenom nahlédnu, přecházeje vyvrácené dveře.
Došlo k velkému poškození střechy. Zatímco minule ještě z posledních sil držela tvar, tentokrát už se úplně rozlámaná poroučí k zemi. Za rok ten dům už třeba stát nebude. Suť, ve kterou se promění stropy i zdi, definitivně pohřbí dosud nepoškozený dřevěný nábytek, kterému může být klidně sto let.
Venku okolo domu se moc nepohybuji. Všechny dřevěné bedny jsou prázdné. Ve vysoké trávě leží plechová vana a pod zelení objevím nějaký stavební materiál. Asi si chtěli vydláždit cestu, ale něco jim v tom zabránilo. To místo ještě má svého majitele. Jako každá zapomenutá ruina. Ale i tak si myslím, že je osud domu už dávno zpečetěn.
Dům v zeleni
