Za kopec až ke kapličce

A nazpátek aneb v rámci rozhýbávání humanoida dochází k mírným masochismům, i když jsem si říkala, že to vezmu zvolna, dokud se neozval ten vnitřní hlásek ‚a ještě tamhle za roh a rovnou za drobnými památkami, proč ne‘. To mi takhle radí, kam ještě nahlédnout, ale pak už mlčí, když po něm chci vysvětlit, jak se mám s těmi květáky až na zem doplazit zpátky.

Vyškrábala jsem se nejprve do temného lesa pod kopec. Pocitová teplota asi milion stupňů nad nulou. Tady ve stínu pod stromy sice pofukovalo, avšak slunko svítilo v plné parádě. Ptáci pěli. Natahovači kabelů natahovali vedení zase o sloup dál. Na chvíli jsem se zastavila, abych si odpočinula a natočila nějaké b-roll scény (jenom proto, že chci, většinou jsem líné a tak).

Netroufám si odhadovat, jak dlouho mi to chození „do přírody“ zase vydrží. Asi do nejbližšího deště. Potkala jsem huňatou lišku a stádo zvířat. Nejsem si jistá, co za zvířenu zmizelo v porostu. Mohli to být i mufloni. Občas je někde zahlédnu, ale zoom a pohotovost na to nemám.

Po rozličných polních cestách a vyhlídkách jsem se pak snesla o patro níž k pomníku návštěvy Josefa II. v roce 1766, když si prohlédl bojiště bitvy z roku 1756. Za rohem stojí křížek a uličkou dál jsem se dostala až ke kapli sv. Jana Nepomuckého, u níž stojí starý památný strom. Zde jsem zakončila výlet a vydala jsem se na cestu zpátky.

Video

Foto