Za hradbou z kopřiv

Okolo jednoho starého statku teče malý potůček, který napájí nedaleký rybník. Ze statku toho času zbývaly jen dvě velké budovy, v nichž se v každé nacházelo přesně po jedné celistvé místnosti. Krovy už dávno odvál čas a i některé zdi jsou pryč (asi někdo stavěl). Bývalým pokojům nyní vládnou dvoumetrové kopřivy, kterými je možno se prodrat do průchozí chodbičky se zeleným stropem. Šlo by to i oknem za podobným pralesem, ale minuli bychom zbytky komína s odhalenou očouzenou zdí. Při podrobném prozkoumání jsme objevili ohořelé trámy, což bylo možná poslední kapkou.

Hned za pomyslnou branou stojí dům, do něhož lze také vlézt a dlouhou temnou chodbou dojít do malé místnůstky, plnící se sutí. Na suti ležela kostra zdechliny. Čím to, že tyhle sklepní prostory vždycky skrývají takové tajemství..

Jeli jsme s Indym okolo zrovna v rozpuku kopřiv a já jsem si nechala svou německou blůzu tradičně v autě, takže jsem tam lezla s rukama nad hlavou. Což jistě působilo divně.

Když jsme vše prozkoumali, zašli jsme ještě k nedalekému rybníku, kde nás přivítala vyskládaná řada kachen, které ostražitě sledovaly protější břeh, kde jsme tedy nic neviděli. A pak už nám jen nadávaly, abychom vypadli, že chtějí spát. Prosmýkli jsme se tedy mezi minami tam a nazpátek a přeskákali silnici. Naproti statku kvetla louka, takže jsem si šla nabrat klíšťat a barevných fotografií.

Za hradbou z kopřiv