The Witcher 3: Wild Hunt

Tohle bude další osobní óda na počítačovou hru, dávám vám tedy tento mikroskopický prostor vyklidit pole a jít si vrčet do temného kouta. Když bylo oznámeno, že bude vydán třetí herní Zaklínač, probral se ve mně drak a určil, že tu hru musím mít i kdybych měla prodat zkamenělá játra nepřítelova na černém trhu. Málokdy mě něco inspiruje k šetření kreditů natolik, aby se nerozkutálely při prvním pohledu na nějakou oduševnělou potřebnost (támhleten stejk musím sežrat, tuhle knížku si musím koupit atakdále).

I zabookovala jsem si kopii na XZone rok dopředu (dík, internete, žes mi v té době umožnil registraci a předobjednávku před vyprodáním) a začala se nenápadně, aby si toho matrix nevšiml, těšit. Odmítala jsem všechna možná jiná herní lákadla, aby se náhodou nestalo, že těžce nastřádané penízky zmizí v luftě, nakonec jsem byla ráda, že vydání bylo posunuto až na květen.

Klepnička, potvora. Jinak Geraltovi fakt rostou vousiska :).
Klepnička, potvora. Jinak Geraltovi fakt rostou vousiska :).

Pak mi přišla šestikilová bedna a já měla Vánoce při jejím rozbalování. Jak potěšující zjistit, že je vše v jednom kuse a na svém místě. Okamžitě jsem nacpala placku se soundtrackem do mechaniky a oňuchávala všechny ty krásné analogové věci, jako drak Šmak svou hromadu zlata. Udělalo mi to ohromnou radost a když jsem pak ze socnetů zjistila, že Zaklínač běhá i na dřevěných počítačích na ruční pohon, rozhodla jsem se jej nainstalovat a vyzkoušet. V té době mi samozřejmě začalo zhusta blbnout pé cé, hustěji než kdy předtím, takže každé další hraní bylo vykoupeno mnohahodinovým laborováním a reinstalacemi všeho druhu. Proto teď nic nehraji a plánuji upgrade.

Líbily se mi už předchozí tituly a knížky jsem přečetla kolem dokola několikrát i s titulkama. Věčně je žmoulám ve vlacích při mnohahodinových jízdách na východ a zpátky, a tak velice oceňuji, co všechno se vlezlo do herního světa. Všechny ty postavy, příběhy, narážky a stovky řádků hlášek, při kterých jsem se lámala a hltala každé slovo z perfektního překladu, mě ujistily, že si s tím lidé z CD Projektu Red dali náramný kus práce a ještě větší kus navíc.

Třetí Zaklínač se z uzavřených oblastí přesunul do otevřeného světa hodnotného RPG, hry na hrdiny. Podíváme se do Velenu v Temerii, na ostrovní státy Skellige, do rozlehlého města Novigradu i na staré známé zaklínačské hradiště Kaer Morhen, kam nás zavedou nejenom vzpomínky, ale i příběh sám, který díky svým rozhodnutím pomáháte utvářet a zaplétat.

S baronem na špacíru v bažinách.
S baronem na špacíru v bažinách.

Zatímco rozplétání je doslova maratonským během serpentinami na prudkém skalnatém pobřeží. Nenajdete tu snad žádný klasický quest typu „dones pět vlčích kůží“ a nebo „zabij támhletoho kostlivce ve sklepě“. Každý úkol je dlouhý a promyšlený příběh, který se zhusta větví a má několik možných řešení, podle toho komu chcete pomoci. Někdy jsem se přistihla, že načítám starší pozici, abych danou věc pořešila trochu jinak, to když se mi nelíbilo, v co má reakce vyústila. Jindy jsem hrála podle svého přesvědčení a nechala se závěrem překvapit, i když předtím přišlo pár šoků. Tahle hra mě hodně pohltila. Zase jsem u ní strávila celé dny a dokud trval hlavní příběh, běhala jsem nádhernou krajinou a vrhala se do rozličných dobrodružství, během nichž jsem potkala staré známé Marigolda, Triss, Zoltana, Vesemira a další, se kterými jsem si vždycky ráda pokecala nebo prožila nějaké šílené dobrodružství.

Temerii okupují vojska Nilfgaardu a imperátor Emhyr var Emreis pátrá po dítěti překvapení a dítěti starší krve Ciri, kterážto je, jak z knih možná víte, Geraltovým osudem a on ji přijal jako svou dceru. Ciri je nezvěstná a po jejích stopách jde i Divoký hon, kavalkáda přízraků, unášejících lidi. Celá věc je pěkně zapeklitá a vlezla se do pěti rozsáhlých románů o Geraltovi a Ciri. Takže jestli nemáte co číst a zajímá vás, co předcházelo hře, doporučuji tyto fantasy knihy prostudovat. Vaším úkolem je najít poztrácené přátele, získat lásku a zachránit svět. Stručně řečeno.

Liška jedna ryšavá.
Liška jedna ryšavá.

Pomáhat vám v tom budou různé postavy a to především zištně. Špeh Dijkstra je kapitola sama pro sebe. Sukničkář a trubadúr vícehrabě Julián vás také nezklame a pak ta vytříbená trpaslická mluva Zoltanova! To je něco.

Budete se podlévat různými dryjáky, shánět lepší hadry a zbraně a vůbec na ně hledat blueprinty v těch nejzatuchlejších ruinách v nejneutěšenějších bažinách, skalních hradech, vesnických chajdách a měšťanských domech.

Kamkoliv vlezete, uchvátí vás architektura, detaily, příroda, lesy, počasí, přenádherné západy slunce, sněhové vánice, lesk vodní hladiny, rozsáhlost města i kontrasty jednotlivých čtvrtí, přístav a vše oživeno lidmi, jejich denními (i nočními) aktivitami, zvířectvem a také příšerami o nichž se dozvíte první poslední v bestiáři. Žádná informace není zbytečná a může vám pomoci v boji s nimi. Ať už napoví, jaký lektvar si připravit, či které zaklínačské znamení by bylo nejvhodnější.

Sami si budete vylepšovat statistiky postavy cpaním run do lepšího a lepšího brnění i do zbraní. I zde zůstaly mutageny a máte možnost zvolit z přehršle skillů, které, pokud je chcete používat, musíte zasadit do slotů, které se odemykají s levelem postavy. Použitím mutagenů ve slotu se jejich efekt procentuálně zvýší.

Nejhorší den v roce, ten kdy se musí koupat.
Nejhorší den v roce, ten kdy se musí koupat.

V boji nám přibyl úhybný manévr, který se Geralt konečně naučil, takže už nemusíte metat kotrmelce okolo nepřítele (což si zasloužilo zparodování). Boj s mečem vypadá moc hezky a není nad to, když při jízdě na koni rozseknete nepřítele vejpůl. Avšak to chce trochu cviku. Klepna se plaší a z koně jsem často slézala dolů, protože jsem se trapně nemohla trefit.

S vylepšováním Geralta přichází i vylepšování jeho koně, který ve všech knihách, ať už je jaký je, vystupuje pod jménem Klepna. Klepna prostě patří ke Geraltovi jako stříbrný meč k zaklínači, takže ne, nemůžete ji přejmenovat na Punťu. Ovšem poslušně přiběhne na zapískání. V závodech můžete získávat lepší sedla, která umožňují déle běžet tryskem. Klapky na oči a hlavně sedlové brašny, které čas od času dostanete za některé úkoly, sedlové brašny jsou veledůležité pro každého obsedantně kompulzivního sběratele harampádí (i to už jsme viděli v parodii třeba na Skyrim).

Stávalo se, že jsem měla často plné kapsy, ale to hlavně proto, abych si zpočátku nahrabala orény, koruny chcete-li, za prodej věcí. Různí řemeslníci mívali různé ceny. Dost se dalo ušetřit na oblbování NPC, které chtěly za něco zaplatit. Takže jsem si vylepšila znamení Axie. Dá se vyhrát v komplexní karetní hře Gwent nebo v soubojích. Mě třeba kartičky nebaví, ale protřelé karbaníky a sběratele určitě bavit budou, je to taková hra ve hře a sbírá kladné ohlasy. Pokud jste dostali nebo lootli jinou měnu, šlo ji směnit u bankéře Vivaldiho v Novigradu.

Hustoles nedaleko Novigradu.
Hustoles nedaleko Novigradu.

Při toulkách krásnou ale nebezpečnou krajinou jsem objevovala různá tajemná místa, poschovávané poklady, romantické ruiny a kolikrát také mnohonásobně silnější nepřátele, kteří byli připravení do nějakého úkolu, případně zavazeli při vyzvednutí nákresů pro novou zbroj. Tohle jsem vnímala trochu jako problém, protože monstra nelevelují s vámi, a tak když na nějaké narazíte a má nad sebou lebčičku, je lepší vzít do zaj… erm takticky se stáhnout a vyčkat, než Geralt dosáhne potřebné úrovně. Jinak si vychlastáte všechny uzdravovací lektvary a sežerete všechno syrové maso a doplnit dryjáky můžete, jen když jste v meditaci mimo boj.

Občas jsem odběhla od hutného hlavního příběhu k vedlejším, neméně rozsáhlým úkolům a pak byl ten rozdíl v úrovni nepřátel a mým nabušeným zaklínačem až příliš vysoký a protože jsem měla v questlogu spoustu úkolů, které nešlo rovnat podle potřebné úrovně, byl v tom trošku zmatek. Ostatně inventář byl po vydání také pořádně zmatečný a vypadalo to v něm jak v našem sklepě před vyklizením.

Ty naducané rukávky mi nesluší.
Ty naducané rukávky mi nesluší.

Co mohu po prvním dohrání říct je, že se vyplatí plnit vedlejšáky kvůli všem těm odměnám. A za mě, když jsem dohrála hlavní příběh a mí přátelé zmizeli a nebylo se za kým vrátit a nějak si pokecat, než stylem ahoj – čau, tak na mě padla taková prázdnota a smutek. Po vší té zábavě a všem co jsme spolu prožili, smrk, bylo hradiště zaklínačů jak zakletý hrad. Kdyby alespoň Yennefer byla k mání. Chň. Na dlouhou dobu mě řešení vedlejšáků opravdu přestalo bavit, protože mi ze hry vytrhli kus světa. Tak to na mě zapůsobilo.

A svět sám je obrovský a zabere hodně času, než jej prozkoumáte a to jak na souši, tak i na vodě. K rychlým přesunům pak slouží objevené rozcestníky. I když já jsem měla mnohokrát cukání jen tak klusat na koni krajinou a čumět na listí, prozářené sluncem, na slovanské vesničky, přístavy a všechno, na co se čumět dalo, podtrhnuté nádhernou hudbou, kterou často poslouchám i jen tak.

Takže, netuším jestli jsem někdy nějaké hře dala sto procent. Určitě ano z jakéhosi rozmaru a teď je čas to zopakovat, i Zaklínači uděluji sto procent, protože je to jedna z nejlepších her, kterou jsem měla možnost hrát a určitě se k němu zase brzy vrátím a dám si to celé ještě jednou! :) Nezmínila jsem jistě velikou hromadu věcí, co se dají v Zaklínači dělat a k jak rozdílným závěrům se dá dojít, avšak pokud jste jej hráli, jistě víte a pokud vás zaujal, možná se tomu podíváte na zoubek sami. Have fun.

Vycpaný jednorožec. A teď už víte i to, komu jsem dala přednost (a nebohý lichokopytník to není). Na sepsanou.

Am I pretty?
Am I pretty?