Povídka: Vyšší moc

Přišel skrze stíny až na samotný okraj světa. Vyslala jej moc, kterou nedokáže nikdo z živých pojmout ani v těch nejdivočejších představách. Ti, kdož se zahleděli do jeho tváře v ní spatřili mocné světlo, před kterým se pod tíhou svých činů museli sklonit. Každý z nich alespoň jednou v životě udělal něco, co jeho duši zatížilo jako balvan. A ten balvan zla jej teď táhl dolů. Jen jediná postava zůstala stát vzpřímená. Rozhlížeje se kolem, netušil, že je to právě on, kdo se stal vyvoleným. Pozvedl oči k Zamielovi. Třebaže měl v mysli muka a v srdci pocity viny, byl čistý. Zamiel prošel mezi klečícími a zastavil se až u něj. „Ty jediný se neskláníš, v tomto světě je málo těch, kteří obstojí v mé zkoušce. Co tě sem dovedlo nedojde klidu, dokud bude tvůj život trvat…“

„Ale pane, …“ „Ne…“ Zamielovo zamítavé gesto bylo tak nepatrné, že téměř zaniklo v nejisté atmosféře, jíž svým příchodem rozdmýchal. „Tohle není konec, je to začátek nové cesty… záleží jen na tobě, kam tě dovede.“ Zamiel se ještě chvilku díval. Překvapený Nearë nevěděl, kde mu hlava stojí. Snad je to jen sen, který se brzy rozplyne s příchodem nového dne… Pod jeho upřímným pohledem se Nearova mysl zdála být zbavena všech vzpomínek na tragické události posledních dní. Ztrácel se ve světle zelené barvě duhovek, ve kterých se odrážel třpyt miliard hvězd, mísící se s prastarou moudrostí a poznáním. V jeho tváři se zračilo cosi niterného. Snad jako by i on sám kdysi spočíval na stejném místě. Zamiel se jen usmál, pomalu se otočil, jeho dlouhé bílé vlasy, rámující mladý obličej se při tom pohybu lehce zavlnily, světlo se o ně lámalo na tisíce oslepujících paprsků, odcházel kamsi do neznámých dálek v bílém obzoru aniž se zazdálo, že se jeho chodidla dotýkají země, lehce halené jemným příkrovem mlhy, která se kroutila okolo mizejících shrbených postav těch druhých, jenž nedostali druhou šanci a tíže jejich činů je v děsivém nářku stáhla někam hluboko dolů, skrze tuto étericky křehkou krajinu bez života.

Jeho tlak prudce klesl. Nearë upadl do zvláštního stavu změněné mysli. Cítil slabost, která jej postupně pohlcovala, v uších mu začalo nesnesitelně hučet, nevnímal své okolí, jeho sluch byl v jednom ohni. Uvědomil si, že leží na travnaté zemi, celé tělo protkané pulsující bolestí. Je naživu. Z nejasných míst v paměti pomalu vyvstávaly události, které bezprostředně před svým pádem do temnot prožil…

Toto je dění, které následovalo bezprostředně po skončení Vision of Silence a které pokračuje následujícím příběhem, odehrávajícím se ve velmi vzdálené budoucnosti. Po prologu by tedy měla následovat Vision of Silence jako vzpomínka a až po ní můj příběh. Co se stalo mezi těmito dvěma obdobími je známo jen velice málo, avšak ne všechny prameny již vyschly. Budu tedy pátrat dál a snad vás s nimi někdy seznámím.

…. mihotavá světélka lamp, třpytících se na deštěm skropené zemi. Přelétl je beztvarý stín. Lidské oko by nebylo schopné tento prchavý moment pojmout ani v nejvyšším soustředění. Jemný opar, halící anonymní budovu opuštěného skladiště se zvolna rozestoupil. Na chátrající polorozpadlé plošině, vzdáleně připomínající zbytky střechy, nehybně stála temná postava. Měsíc v úplňku jí dodával mystickou stříbřitou auru. Podtrhoval její nadpřirozený vzhled, jež se mísil s majestátností síly, kterou luna vládla této noci.

Naslouchal tajemným zvukům ve stínech, zůstávaje skryty mnohým uším. Přemýšlel. Dokázal proniknout do vědomí blízkých bytostí a učinit je slabými vůči jeho vůli. Jsou však jiní, kteří se mu dokáží bránit. Necítil je tu. Mohl číst v osudech lidí jako v knize. Některé mu vnesly do srdce smutek a jiné, které by nezasloužily ani jeden z jejích listů, zažehly plamen nenávisti a odporu k jejich skutkům.

Pohlédl vzhůru a zasnil se. Neposedné tenké pramínky havraních vlasů mu sklouzly z čela. Jeho pohled byl zvláštně tajemný. Tmavé duhovky se podobaly třpytivým drahokamům, nalezeným v temných hlubinách země. Cítil se být volný jako chladivý vánek nad horami, divoký tvor, kterého nemůžete zavřít do klece. Nechal všechny své probuzené emoce pomalu odeznít, unášen vlnami vzdálených vzpomínek. Byly plné světla, které již dávno pominulo a jeho život pohltila hluboká propast bez naděje na návrat do těch šťastných dní.

Na srdci mu vyvstanula zvláštní touha, kterou následoval až sem. Bylo to velmi silné a nedalo se vzdorovat. Je to ten pocit, kdy víte, že byste měli něco důležitého udělat, a tak se jím necháte vést. Dalo by se to nazvat šestým smyslem, který vám radí a povětšinou radí správně.

Načerpal novou energii jenom z pouhého bezhlučného vánku a všudypřítomné prázdnoty. Dokázal se naladit na ty nejjemnější nitky, jež nejsme sto pojmout. Museli bychom být jako on – zvláštní. Odvrátil se od neobvykle jasného měsíce a tiše, s ladností kočkovité šelmy a rychlostí střely seskákal po přístavbách až dolů na ulici. Jeho perfektně padnoucí černý plášť se nepatrně pohnul ve větru, naprosto sladěn s pohyby tvora, který se nezdál být pouhým smrtelníkem.

Jeho kroky směřovaly hluboko mezi staré budovy, mezi jejichž stěnami se již dlouhé roky neozývalo nic než kradmé zvuky krysích tlapek, pobíhajících uprostřed smetiště pod jedním z přístěnků. Procházel dlouhou uličkou, ve které slabý vánek vířil odhozenými novinovými papíry. Zvolnil krok a jeho mysl se znovu začala utápět v samotě, pro níž byl zrozen. Přesto se zdálo, že je nyní jeho osud nesnesitelnější než tomu bylo dříve. Zapátral v kapse a vytáhl pečlivě střežený kousek pergamenu, uložený v polyetylénovém obalu. Byla to pro něj vzácnost, kterou stále nosil na srdci, kamkoliv ho zlé časy zavály. … „jsi světlem v temnotách…“ Ta ozvěna tichých vzpomínek v sobě nese kouzlo doby, která se už nikdy nevrátí. Doby, která tak silně poznamenala mé bytí. Jediné, co mi z ní zbylo jsou jeho slova. Slova anděla, kterého mi temná síla vyrvala ze života.

Jejich kroky byly nesčíslné dekády rozděleny. Již od časů, kdy této zemi vládli moudří králové či proradní přisluhovači pekel. Tehdy ještě nosil jméno Nearë. Ale to se mělo změnit. Kam šel, tam šla i jeho plápolající touha po pomstě, jíž přiživoval blížící se střet a kterou zažehla jeho vlastní smrt. Většina tvorů Starého světa již pozbyla své existence, protože se zem změnila a jejímu novému tempu jen málokdo stačil. On měl ale všechny předpoklady pro to, aby ten nápor vydržel a zvítězil nad ním. Probudil se do nového jitra a tehdy si dal nové jméno, protože jeho dlení na druhém břehu překročilo mnoho věků a on se vrátil do nové doby, probuzen v neživotě neznámou silou. Tahle doba již muže jménem Nearë neznala. Stejně tak jako Tarya, pronásledující prastaré zlo skrze propast času. To její slova se tkvěla na zašlém kousku pergamenu, který teď s leskem v očích držel v dlani. Nebyl to odlesk nenávisti, ale jakéhosi osamění z upamatování si na ten čas, kdy se s ní tajně scházel v hlubokých hvozdech, jenž v těch dobách pokrývaly většinu známého světa.

Mluvili spolu o všem, co těšilo i tížilo jejich srdce, ale černá moc tomu nechtěla, aby ještě nadále oni i jejich národy chodili svobodně pod jeho krutovládou, jíž expandoval daleko za hranice své říše. Kdyby se tehdy osudově nerozhodl odejít ze své domoviny a s hrstkou vyvolených napadnout nepřítele přímo na hranicích jeho černé země, kdo ví, jestli by vůbec dostal nějakou druhou šanci. Tehdy se tam objevila i Tarya, která měla být úplně někde jinde a on si nevzpomínal, jaký osud potkal ji, protože ji opustil příliš brzy a příliš náhle, než aby mohl zabránit dalším temným událostem, které ji vyslaly za její volbou kráčet pod aureolou luny za pronásledováním. Jestliže tato pouť někdy skončí, zavládne snad mír mezi jejich druhem… na chvíli. Než dojde ke zrodu další takové události, která zahýbá základy země.

Pekelná brána je, zdá se, stále otevřena a nikdy tomu nebylo jinak. Do rajské zahrady se stále nenápadně vkrádá démonické zlo. Řetězec událostí se ztrácí ve zdánlivě nekonečném koloběhu neustále se opakujících chyb a proher. Jedna z těch chyb na něj možná právě čeká. Stačí jen, aby šlápl na špatné souřadnice a kauzalita ho znovu pošle do kolen.

Zatímco se stále rozvzpomínal na časy minulé, zašel již velmi hluboko do komplexu skladišť a dalších budov, které snad dávno sloužili k neidentifiko­vatelným účelům. Spěšně avšak pečlivě uschoval útržek s jednou ze vzpomínek, aby nedošel újmě. Jeho instinkt mu říkal, že je téměř u cíle. Měl-li to nějaký cíl být, byť jen třeba na okamžik, než se jeho cesta znovu stočí do dalšího zákrutu nekonečné spirály.

„Zase se shledáváme, čarodějko.“ Donesl se k němu hlas odkudsi zpředu, násoben ozvěnou. Byl to drsný hlas, nenalézaje v něm ani smítko dobra. „Byla jsi světlem v temnotě, paprskem naděje, který se probouzel a sílil… ano, vidím, že si vzpomínáš kdo ti tahle slova říkal předtím než tě zanechal u tvého nízkého lidu.“ Hlas se zatvrdil a zadusil tak prvotní úsměšek, kterým se snažil podkopnout sebevědomí své protivnice. Zdálo se, že nijak nezapůsobil. „Jsem tu, abych ten plamínek udusil, tak jsi to chtěla, když jsi sem přišla, ne?“ Blížil se k ní. „Vzala sis něco mého, tehdy, když jsi mě pronásledovala. Zcela neprávem, jen proto, abys mi znovu čelila a… padla. Jsi z mé krve a stojíš proti mně s mou vlastní zbraní.“ Lehce pokynul hlavou směrem k její pravé ruce. Držela v ní starobylý meč, nyní hrotem svěšen dolů.

„Michael…“ proklouzlo mu bezděčně mezi rty. Nicolas potichu vkráčel pod mdlé světlo skomírající lampy. Jeho instinkt ho nezklamal, avšak zasáhlo ho cosi ještě palčivěji než pohled na svého vraha. Byla tady. Tarya, tak sličná a vznešená jako tenkrát, nyní ovšem nesla tíhu svého rozhodnutí. Stala se tím, čím byl i Michael. Temný pán dávnověku, hazardující s tou nejčernější magií, existující toho času pod vzdálenými hvězdami. Stala se jeho součástí, protože okusila jeho krev, kterou rapidně ztrácel při jejím posledním zoufalém útoku v obraně svého přítele. Po tom, co ji Nearë opustil, sledovala krvavou stopu, jež ji neomylně zavedla k nepříteli. Tehdy si neuvědomovala plný rozsah toho, co se chystá učinit. Až pak, co se jeho čerstvá krev smísila v ráně v dlani s její a co jí mysl na mnoho hodin opustila, ztracenou v horečkách ve stínech hvozdu, si uvědomila, že zasáhla do nitky svého osudu až příliš. Mezitím jeho tělo někam zmizelo a ona si byla jistá, že se jej jeho lidé pokusí oživit, protože na něm záviselo mnoho životů, které by byly bez jeho hluboké vůle ztracené. Přesto však byla jeho říše rozvrácena a služebníci rozehnáni a pobiti v bojích. Jeho ale nikdy nenašli. Jenom Tarya věděla, že se vrátí, jakmile jeho síla bude alespoň zčásti obnovena a on… se vrátil.

Nyní stejně jako Nicolas i ona si uvědomila přítomnost toho druhého. Byli k sobě připoutáni nesmírně tesklivým osudem. Špička meče se lehce zvedla nad zem. Michael možná leccos ze své moci ztratil, ale změna v její chladné tváři se ho citelně dotkla. Věděl, že se bude muset dnešní noci vypořádat s větším problémem než si zpočátku myslel. Ještě pěkně zčerstva se na místě otočil, aby po Nicolasovi vystřelil z dvouhlavňové brokovnice jedny z posledních nábojů. Jeho tichý záchvěv, když se snažil vyhnout letícím střelám Michaela nadmíru potěšil. Nicolas se jim totiž nevyhnul zcela a některé z broků ho zasáhly do ramene. Rána jak z děla Taryu na chvilku ohlušila, ale byla na této cestě již příliš dlouho než aby ji něco zastrašilo teď, když měla Michaela na dosah svého meče. Ladnou otočkou s rozmáchlým nápřahem pocuchala Michaelův kabát ze zašlé kůže, který snad nikdy za celou svou existenci nevyměnil. Tmavé skvrny na něm již byly špatně čitelné ve vší té špíně, ale oni věděli, od čeho jsou. Michael se prohnul v zádech a jediným pohybem ruky brokovnici nabil, aby ji v příští milisekundě namířil na ni, načež mu další milisekundu na to vylétla z rukou, když do nich Nicolas vší silou kopl.

Rozhodil je a zavrávoral. Koutkem oka zahlédl lesk čepele, která jen těsně minula jeho tvář, když uskakoval stranou, dál od rozlícené Tarji, která začala pomalu ztrácet sebekontrolu. Nicolas cítil, že se jí zmocňuje hněv. Ale ten zatemňuje mysl a nutí konat špatné skutky a také… chyby. Michael ji jedním zdrcujícím úderem hranou dlaně poslal na zem. Když se dostal z jejich svírajících kleští a otáčel se, aby je měl oba na očích před sebou, Nicolas mu strčil brokovnici přímo před obličej. Byla nabitá. Krátký okamžik, jen co je schopen se člověk nadechnout, hleděl do ústí hlavní. Nicolas v rukou držel všechny trumfy, silný argument, dalo by se říci.

Snad na něj dolehla tíha definitivnosti okamžiku. Nicolas to nedokázal z jeho výrazu ve tváři vyčíst. Michael jedním okem sledoval zvětšující se krvavou skvrnu na Nicolasově oděvu a druhým lehké chvění, které se přenášelo na smrtící zbraň. Jeho nepřítel byl těžce raněn, protože mu drobné střepiny prošly podklíčkovou tepnou. Snad Michaela tato satisfakce navnadila na další okamžiky a upnul svou mysl ke spoušti na níž držel Nicolas svůj prst. Čas jakoby se zastavil, spoušť pomalinku klesala k poslednímu rozhodujícímu úderu, chvění se zdálo nabírat na síle, Nicolas si nevšímal téměř neznatelných pohybů Michaelovy svěšené ruky, která nahmatala chladnou ocel rukojeti nože, ano, byl to ten samý nůž osudu, který už jednou přeťal nit Nicolasova křehkého lidského života. Soustředěný výraz se z Nicolasovy tváře vytratil spolu s posledními náznaky barvy a jeho sinalá tvář vyděšeně hleděla do Michaelových krutých očí. V koutcích jeho rtů se uspokojením zacukalo. V tento bezbřehý a věčný moment se stalo mnoho věcí, které nebudou nikdy zapomenuty, dokud bude jedno jediné z jejich bytí trvat. Spoušť stiskl nadoraz, ale rána nevyšla, pružina se zasekla a nehybným vzduchem se nesl jen slabý zvuk cvaknutí, který se rozletěl do všech stran a věštil jen zlé. Ve stejný moment Michael hranou dlaně odklonil hlavně ze svého směru a druhou ruku vyrazil s mocným výkřikem vpřed. Náraz Nicolase odmrštil a zbraň mu vyklouzla z dlaně , padal, nůž zůstal v ráně, ze které nezadržitelně prýštila krev. Chyby… nekonečný koloběh, jest toto ten konec, pro který byl znovuzrozen? Je to jeho karma? Jeho duše žhnula rudým plamenem zklamání a bolesti. „Selhal jsem…“ Tiše vzdechl, když se jeho hlava bezvládně zvrátila na stranu, aby se jeho zraku odhalily věci bezprostředně následující. „To byla chyba, která ovšem na věci nic nemění.“ Suše oznámil Nicolasovi, když jeho tělo dopadalo na vlhkou a chladnou zemi.

Slyšela silný tlukot svého vlastního srdce. Od osudného momentu jí dělily jen okamžiky, naprosto neslyšně a neuvěřitelně rychle se přetočila a vyskočila na nohy. Vzala do ruky meč, který ležel nedaleko, starodávné runy, vyleptané kyselinou do čepele se ve stínech zatřpytily a prorazily je stříbřitě modrou září, která se v nich rozlévala, jako vyhřezlá láva po svahu hory. Světlo se odráželo v jejích očích a dodávalo jim nadpřirozený půvab. Pošle stín do horoucích pekel odkud vzešel. „Ty, kdož jsi byl zrozen stíny pekla, z krve nevinných a prachu země,…“ začala odříkávat, jako by to byla naučená modlitbička k ochraně před zlými duchy. Jenže tohle mělo k modlitbičce daleko, jednalo se o dávná slova, která spatřila světlo světa ve chvílích, kdy byl skut meč, jejž nyní svírala ve své dlani. Michael s sebou trhl a otočil se, snad příliš prudce a nepříliš předvídavě, protože Tarya udělala jen krok k němu a jeho meč mu projel hrudí skrz naskrz, jako horký nůž krájí máslo. S Michaelem to otřáslo. Tarya sama měla pocit, že se na chvilku ztratilo všechno světlo ze světa ve smrtící křeči prolezlého hada, který ze svých útrob chrlí černý dým a zakrývá jím slunce svého posledního dne. Tohle byla chvíle, která se mu vyhýbala věky, jenž uplynuly od poslední konfrontace s vlastním osudem. Možnost být vysvobozen z temnot.. Kdysi se jim zaprodal v naději, že zachrání sebe a bylo mu jedno, komu svůj život postoupí. Ta zbraň byla vykována právě pro takový účel jeho vlastními lidmi, když měli jeho ambice předčit samotného mistra černého umění neživota. Chtěl se pojistit, že ho bude moci sesadit i jinými prostředky, než jakými oplývá obyčejný assassin. Pojistil se nadmíru dobře.

„Slyš mé slovo. Bloudil jsi věky, nyní budeš prachu navrácen a tvá duše bude po předlouhé cestě osvobozena, aby se mohla spojit s tímto světem a vrátit se do koloběhu života, kam náleží…“ Její hlas zněl zvučně, když říkala tato slova, ale s posledním z nich se zlomil. Světlo čepele vstoupilo do jeho těla skrze srdce, jímž prošla, ještě stále bilo a vhánělo do žil esenci, která jej měla povznést z bahna zapomnění a tmy. Zemřel v dalším okamžiku, kdy čepel pohasla, dá-li se ten stav nazvat smrtí v lidském slova smyslu. Prosvítaje jeho pletí, drala se zář na povrch, jako se klube nový život z dlouho opečovávaného semene. Drobné paprsky protínaly prostor a jeho tělo se stávalo průhledným, zatímco světlo sílilo a zalévalo okolí. V jeho tváři se usadil smířený výraz, naprosto postrádající jakýkoliv náznak fyzické bolesti. Jeho dny skončily. Vodopád zářících hvězd, v nějž se změnil, zvolna stoupal vzhůru do nekonečných dálav universa. Oslepující třpyt se pomalu vytrácel do tmy…

Meč, nyní znovu stejně mrtvý a vyhaslý, Tarje vypadl z ruky. Bylo to stejné jako tehdy a přeci jiné. Sklonila se k Nicolasovi, aby mu z tváře setřela třpytící se stopu po slzách. „Vidím to světlo, stejné jako tenkrát, když se nade mnou zavřela tma, přišlo, abych…“ „Teď nemluv, Nearë už nikam nepůjde…“ Zašeptala klidným hlasem. Aniž by si toho všiml, položila dlaň na rukojeť a vytáhla nůž z rány. Jeho tělo se pod novým přívalem nesmírné bolesti napnulo. „Dar, který mi osud poskytl a který poskytl i tobě, skrze mě najde cestu, po které půjdeme oba. Kdysi jsem byla slabá, ale už nejsem, nech se jím vést …“ Nato přitiskla svou dlaň k ráně. Nicolas zavřel oči a nechal její energii smísit se svou. Čisté stříbřitě modré světlo se nyní rozlilo okolo jejich postav a paralyzující bolest ustoupila do nicoty…