Výlez na kopec a omamná vůně bramboráků

Už den před příjezdem návštěvy jsem tušila, že sobota nebude jen tak ledajaké poflakování, strávené zíráním do grafického editoru a čekáním, až se backendový design sám namaluje. V kostech jsem cítila blížící se neplechu, která se ohlásila den předem (aby bylo k obědu něco dobrého), ale že bych dala svůj foťáček nabít do kolíbky, to mě samozřejmě netrklo. Ale to nevadí.

Návštěv v podobě mé sestry dovalil v odpoledních hodinách a tak byla chvilka namixovat lektvar, dát si lektvar, dát si ještě jeden lektvar a pak si ještě namixovat láhev lektvaru na cesty, protože bez energie Trin na kopce neleze, ale to jsem ještě netušila, že si to dáme až k mikrovlnkám.

Bylo veselo. Ploužily jsme se po cestách a necestách, notně rozrytých akčními zvířátky. Nadávaly jak špačci, funěly a skučely, odpočívaje na různých checkpointech, kterým ovšem chybí krása laviček co pět metrů po vzoru Prokopáku. Zkoumaly houby a naháněly brouky po stromech, studovaly myšmi prokopané schůdky, četly informační cedule, zvěstující výskyty různé zvířeny a květeny. Hlučily u toho a byly rády, že většina lidí už slezla a odlezla pryč. Zastavily jsme se u meditační skály na Kybičce, vytvořily epesní fota šutrů, skalek a mnoho pohledů, nadhledů a kochaly se krásou krajiny. Již pouhým okem jsme dohlédly do dálav, o kterých se mi při jiných výstupech nesnilo.

Nakonec jsme se nejistě rozhodovaly, kam dál. A tak jsme se ocitly na příjezdové cestě k vrcholu s jednou malou zastávkou nad skalami na úbočí kopce. I jaly jsme se rozvaliti na poměrně luxusní a čisté lavičce, kde nás to po chvíli omrzelo a tak jsme celé ryčné vyhopkaly až na vrchol Lovoše. Mezi mikrovlnkami stvořily pár epických snímků kapesní pixličkou, pokochaly se výhledy všemi směry a nakonec jsme celou cestu dolů prodebatily o bramborácích s jedním veledůležitým telefonátem stran zjišťování, jakže jsou na tom zásoby v sýpkách a bude-li z čeho tvořit.

Napadlo mě, že hospoda na vrcholu kopce je ideální výrobna zombií. Mezi všemi těmi mikrovlnkami jednoho celkem rozbolí šíša, avšak poslední mohykán, který tam ještě vpodvečer vysedával, již nemusel mít obavy o své závity, vypadal, že už má dost a že se co nevidět rozkmitá za nějakým mozkem. Což ale není moc dobré, až nastane ta apokalypsa, kam půjdeme sbírat to jídlo (macaté broučky)?

Pěkně nám šla pára od huby a já byla ráda za ohadry, které jsem táhla v příruční brašničce. To je panečku zima.. teda léto.

Doma jsme spáchaly bramboráky stylem pejsek s kočičkou plácali baštu – stačí na to čtyři větší bramborle, jedna střední cibule, čtyři stroužky česneku, pepř, sůl, majoránka, vajco, mouky by oko, kus špeku nebo slanina nebo šunka. Z nastrouhaných bramborlí se trochu vymačká voda, aby těstíčko nebylo řídké a přiměřeně se přisypává nastrouhaných ingrediencí a koření. Všechno je to čistě podle vkusu. Smaží se do křupavoučka. K tomu jsem si dlábla lutenici – resp. variantu na lutenici, což jsou rozmačkané uvařené bramborle, lžíce ostrého a lžíce sladkého kečupu, nebo špetka pálivé papriky, nahrubo nastrouhaná cibule a musí se to nechat uležet. Konzistencí připomíná oranžovočervenou pomazánku a je dobrá třeba ke grilovaným ňamkám nebo na topinky, nebo jen tak na chleba. Kdyby to někoho zajímalo, jistě si najde vše potřebné.

A to je panečku žraso, obzvlášť, když přitáhnete domů vyběhaní po kopcích a hladoví jak smečka vlků. A teď už k fotodokumentaci.

Výhledy z kopce