Už roční zpráva o postupu ohledně zvláštního rozkazu č. 937 dává malé vodítko pro následující příběh z vetřeleckého universa. Kniha lehce navazuje na události z prvního filmového Vetřelce. Záchranný modul Narcissus z nákladní vlečné lodi Nostromo krouží vesmírem již sedmatřicet let. Jediná přeživší na palubě spí hlubokým spánkem a sní o nestvůrách, když pojednou lodní počítač zachytí nouzový signál.
Vyslala jej těžební loď Marion, když se na planetě LV-178 něco škaredě pokazilo, došlo k nehodě, která Marion poškodila a vystrčila ji z oběžné dráhy. Zbývající posádka pak mohla sledovat jen zhoubnou trajektorii až do chvíle, kdy se k poslednímu funkčnímu doku připojil modul Ellen Ripleyové.
Sledovala jsem osudy přeživších, vedených inženýrem Chrisem Hooperem. Byli postaveni před nepřebernou škálu problémů, které jednotlivé členy posádky prověřily až za hranici možností. Aby se z tohoto pekla dostali, budou se muset nějakým zázrakem dostat dolů, na planetu a pobrat z trimonitového dolu, kde většina lidí z Marion pracovala a kde za záhadných okolností zmizela, veledůležité věci, na nichž bude záviset jejich život.
Postavy jsou uvěřitelné a mají i svůj charakter, na to, že si čtu béčkový akční příběh (který mám ráda, nenechte se zmýlit). Ačkoliv mi Ellen přijde pořád trochu v limbu, její odhodlání bude tahounem v několika tuhých situacích. Její protějšek pak připomíná desátníka Hickse z Vetřelců. A za patami se jim potáhne oživlá temnota. Nebyl by to příběh o vetřelcích, kdyby zde nefigurovala společnost Weyland-Yutani. Ačkoliv důl provozuje společnost Kelland, stejně všechno a všechny vlastní Weyland-Yutani. A kdosi tahá za nitky.
Když jsem knihu četla před lety poprvé, napětí mě u ní drželo od začátku až do konce. Už dlouho jsem si chtěla přečíst něco nového o vetřelcích a i když se autor Tim Lebbon drží při zemi v rámci prvních dvou filmů, atmosféra nerovného boje skupinky přeživších, kteří nejsou vycvičeni a zakaleni v boji, s vetřelcem, jehož cílem je jen zachování svého druhu za každou cenu, je napínavá až z ní mrazí. Obzvlášť, když se v nekonečných koridorech lodi a posléze dolu dá cosi do pohybu. Nehledě na to, že důl skýtá mnohá další tajemství, opředená sítí z jakési černé látky, která z něčeho vytekla a pak ztuhla. Jsem ráda, že se autor nebál přivést na scénu Ellen Ripleyovou a její starou posádku v podstatě oživil v členech z těžební lodi Marion.
Pět z pěti hvězdiček vetřeleckých.