Vetřelec: Odplata

Třetí kniha z trilogie o vetřelcích se vrací na terraformovanou planetu LV-178, Nový Galveston, do míst, kde snad kdysi ležel trimonitový důl, než jej posádka z těžební lodi Marion musela „uzavřít“, aby se to, co se nacházelo 2 kilometry pod povrchem planety na deváté etáži nikdy nedostalo na denní světlo.

Mezitím na povrchu vyrostly již tři velká města a první problémy se objevily při přípravách ke stavbě čtvtého. Všude se objevoval černý toxický písek, jakési křemíkové chuchvalce a podloží bylo velice nestabilní. Komisař Mezihvězdné obchodní komise Alan Decker na akci dohlížel a jeho jedinou a nejdůležitější starostí bylo, kde se co podělalo, že se tu dějí tyto věci. Snad to neukazuje na nějakou nedbalost ze strany společnosti.

Ocitla jsem se tedy o mnho let dál, než události prvních dvou knih. Příběh je trochu jiný. Jeho autorem je James A. Moore. Podívala jsem se do mysli vetřelců, jejichž smyslem existence je zachování rodu a ochrana královny. Dokážou zničit vše živé, jejich mysl je temná a cílevědomá a Decker s nimi sdílí jakési podivné spojení, je empatik.

Na stavbě zařízení pro odběr vzorků se stane nehoda a Deckera tak dostane do náruče lékařů a potažmo i společnosti Weyland-Yutani, která mezitím ovládla většinu známého vesmíru a chce se dostat ještě dál až za hranice možností. V archivech má uložené informace o Nostromu, jež se během let změnilo v legendu a Deckerovo blouznění, který byl mezitím dopraven zpět na Zemi, archivy oživí a dostane jej do problému.

Nedobrovolně se vrací zpátky v doprovodu žoldáků, vedených hromotlukem Manningem. Společnost má na Deckera mnohé páky a tak mu nezbyde, než se podvolit Andree Rollinsové, která celé akci velí, a se skupinou žoldáků sestoupit na povrch a po té na devátou etáž trimonitového dolu, kde dosud pracoval na zásadních objevech vědecký archeologický tým .

Veškerá dramata se odehrají v hlubinách dolu, společnost se postará, aby svědků zbylo co možná nejméně, protože posádka je vždycky nahraditelná, ale možnosti, které se otevřou po získání artefaktů a živých xenomorfních organizmů jsou nekonečné.

Několik skupinek žoldáků se bude nejprve snažit zjistit, na čem jsou, ale jejich sebevědmí dostane smrtící ránu, když se temnota pohne. Decker je ve skupině s Manningem a prozkoumává tak vrak mimozemské podkovovité lodi a útroby tunelů z jakési černé látky, protkávající celý důl. Postupně začne chápat souvislosti a jeho hrůza z činů společnosti se jen prohloubí.

Cesta za denním světlem bude trnitá, tak jako vždycky, prolita krví mnoha žoldáků i vědců, vykoupena těžkými ztrátami na životech a do poslední chvíle nevím, zda společnost získá to, po čem toužila. Připomenu však události ze čtvtého filmového vetřelce, v němž dvěstě let po smrti Ellen Ripleyové vesmírná loď USM Auriga operuje za hranicemi soustavy, aby na ni nemohly koloniální zákony a na palubě si pěstuje větřelce.

S pomalejším začátkem, plným záhad a znepokojivých informací se příběh vrhne do své akční stránky a žoldáci, z nichž jsem mnohé ani nestihla poznat, začnou padat jako mouchy, vzduchem sviští tuny střeliva a plazmy a do poslední chvíle není jasné, kdo se odsud dostane živý a získá tak největší podíl.

Decker mi přišel trochu ufňukaný, ale pak se trochu sebral a vetřelcům to vrátil. Už nebyli v jeho očích nadpozemsky nesmrtelnými kreaturami, ale dalo se s nimi bojovat. Závěr snad nikoho nepřekvapí a nedá se říct, že by byl černobílý. Společnost bude vždycky kout pikle a vždycky si najde cestu, stejně jako podivný a děsivý mimozemský život, který tak dlouho čekal na nové inkubátory pro svá mláďata.

Čtyři z pěti přeživších žoldáků doporučují.