Vampyr

Francouzské herní studio Dontnod Entertainment v roce 2018 přineslo velice zajímavou akční hru na hrdiny s poetickým názvem Vampyr.

Koutkem oka jsem to tehdy sledovala, ale zase ne moc. Pod pařáty se mi dostala až o dva roky později… a během týdne jsem ji dohrála dvakrát a na nejvyšší obtížnost jsem se dostala do čtvrté kapitoly, kde došlo k nezvratitelnému průběhu některých méně významných událostí. A zálohovat uložené pozice mě napadlo až při třetím průchodu hrou (jsou k nalezení ve složce C:\Users\%user-name%\AppData\Local\AVGame\Saved\SaveGames). Důležité především před povyšováním charakteru na novou úroveň.

Děj je zasazen do stylizovaného Londýna roku 1918, do období epidemie Španělské chřipky a Velké války, jež se chýlí ke svému konci. V ulicích září elektrické obloukové lampy a při zemi se povaluje pověstná londýnská mlha. Kanály řeky Temže, protínající jednotlivé čtvrti rozdělují město na část přístavní a industriální, i se všemi dobovými cihlovými budovami v docích a v East Endu, inspirovaném seriálem Peaky Blinders a bohatý West End, plný krásných sídel vyšších vrstev, jejichž interiéry jsou úžasně detailní s nádechem doby viktoriánské a edwardiánské, zde se nachází i dům hlavního hrdiny.

Hlavním protagonistou hry se stává lékař Jonathan Emmet Reid, navrátivší se ze zákopů ve Francii. Ve válce sloužil jako polní chirurg, před válkou studoval práci odborníků v New Yorku a v Paříži. Je znám díky svým progresivním metodám transfuze krve a transplantace orgánů.

Jonathan je dabován skvělým Anthonym Howellem: https://www.imdb.com/name/nm0397928/ (@aktorman, hrál lorda Laurenta v TV seriálu Dracula z roku 2013). Jeho charakter je úctyhodně vysoký, tmavovlasý a modrooký vousatý upír s nosem á la Sherlock Holmes, štíhlé postavy. Má klasický zákopový sestřih z první vojny (známý i jako Peaky Blinders sestřih, který byl spíše praktický a to kvůli vším).

Lékařské vzdělání mu bude oporou a posledním záchranným kruhem před všepohlcující temnotou, v níž se jedné chladné noci obrátí celý jeho život naruby, když je napaden upírem. Zmaten, probouzí se v hromadném hrobě kdesi v loděnici. Nešťastná událost v podobě smrti jeho sestry Mary jej dostane na nesprávnou stranu zbraní dobře vycvičených lovců upírů z Guard of Priwen, spolku, likvidujícího všechny krvesaje v Londýně. První únik nepřátelům a pokus o vyrovnání se se situací revolverem Mark VI pana Webleyho napne strunu očekávání na maximum.

Útočištěm se mu o něco později stane Pembroke Hospital, kam jej přivede doktor Edgar Swansea, jako člen jednoho z tajných spolků a jako lékař se o upíry velmi zajímá, zároveň je natolik osvícený, že za nimi neběží se svěcenou vodou. Odtud už může Jonathan vyrážet do méně osvětlených koutů Londýna, sbírat vodítka, materiály a probojovávat si cestu do dalších kapitol a čtvrtí, aby odhalil původ epidemie. Jak bude příběh pokračovat, dojde k odemčení další oblasti. Je dobré zprůchodnit si vrata z obou stran a usnadnit si tak přesuny přes město.

Než se tak stane, stráví Jonathan v prvních kapitolách mnoho hodin vyzpovídáním osob v částečně otevřeném světě nočního Londýna, kde každá postava je jedinečná, jejich životní příběhy jsou komplexní a někdy velmi komplikované a získat veškerá vodítka k rozhovorům nebude vždycky snadné. Jsou za to zkušenosti. Žádný z obyvatel není jen vycpávka ulice a celkově lze vyzpovídat na 60 charakterů, z nichž mnozí mají rodiny či jiné vztahy.

Johnny potkal různé postavičky, nad kterými by se dalo dlouho přemýšlet. Na osobnostech jim přidává také přízvuk (Brummie u Londýnské spodiny, a celkově Britský u všech postav kromě snad francouzského upíra a přistěhovalců), jejich původ a tedy chování, či úplně jiné starosti. Sociální a politické pozadí dostává prostor v podobě sufražetek, členů různých gangů, přistěhovalců z kontinentu, napravených barmanů nebo povýšených elitářských boháčů. Příběhové aspekty jsou dovedené do dokonalosti. Je to jako procházet se filmem a zkoumat všechny, i ty nejjemnější nuance.

Jonathana pohání kupředu touha zjistit, kdo je jeho tvůrce a zároveň najít lék na věc mnohem horší než je Španělská chřipka. K ruce mu přibudou další významné osobnosti jako je již zmíněný doktor Edgar Swansea nebo Lady Ashbury. Zda Jonathan podlehne své temné upíří podstatě a začne zabíjet civilisty, nebo se bude držet zuby.. nehty, aby nikomu ani vlásek nezkřivil, složil přeci Hippokratovu přísahu, bude už záležet jen na samotném hráči, vedoucím jeho kroky.

Hned zkraje se přiznám, že za téměř celé tři průchody jsem ani jednou nezačala zběsile pojídat obyvatele Londýna, i když si o to někteří vyloženě říkali. Mobky v ulicích se nepočítají a ty lze kosit hlava ruka. Když jsem ale prozkoumala mnohé z životních osudů, řekla jsem si, že nebudu Jonathanovi špinit jeho fešný, na míru šitý obleček nedobrovolným dárcovstvím krve nebohých a nicnetušících osob v dosahu jeho tesáků. Jen jednou jsem sáhla po nediplomatickém řešení, protože jsem neodhalila všechna vodítka, která by mi nabídla další možnost volby u finálního rozhovoru. Zde se hodí poznamenat, že se do hry nelze později vrátit a dopátrat se všech vodítek a proto by se nemělo spěchat.

Věnovat se lidem, jejich osudům i lejstrům náhodně pohozeným po městě, vyžaduje přítomnost vnitřního zvídavého detektiva. Upíří schopnosti stopovat a naslouchat i z velké vzdálenosti odhalí mnoho dalšího, že někdo skrývá své city nebo že ubližuje svým blízkým. Jednotlivé městské části disponují vlastními záhadami, jejichž rozplétání je zdlouhavý proces a proto bych hru doporučila spíše lidem, kteří mají rádi ukecané dialogy a kde příběh je ten hlavní tahoun. Každou čtvrť také tvoří hlavní kotva a opora v podobě jedné osoby a nechce-li Jonathan způsobit chaos, měl by se velmi snažit, aby těmto jedincům nebylo ublíženo (moc).

Být hodný empatický tvor noci není bohužel zadarmo. Hra hodně tlačí na vaši temnější stránku, protože za vysátí civilisty v nějakém opuštěném koutě dostanete více zkušeností než zdlouhavým řešením postranních úkolů. Ale i k rozpoutání krvavé lázně potřebujete mít Mesmerizing alespoň na 4. úrovni a zabití obvykle doprovázejí následky, menší či větší v závislosti na sociálním okruhu postavy a důležitosti v příběhu.

Nepřátel existuje několik druhů a v průběhu hry se mění, obvykle jsou také o několik úrovní vyšší než můj krvesaj. Máme zde divoké Skaly, potomky upírů, připomínající zombíky, jsou tu lovci upírů, z nichž jsou mnozí tuze tuzí, třeba Kaplan se svou vírou značně zatápí, s Vulkody je věčná sranda a najdou se i další monstra, čas od času cuchající Jonathanův účes, který jinak za deštivého Londýnského počasí docela drží. A občas jsem situaci vyřešila naagrováním skupinky nepřátel z protilehlého tábora a oni se pobili mezi sebou, přičemž jsem jim pod nohy instalovala vortex Shadow Mist, který vysává krev a doplňuje tak můj spell bar. To, že nepřítele alespoň škrábnu, zajistí Jonathanovi potřebný loot a kdo není ve hrách sběrač harampádí, jako by nebyl.

Boss fighty jsou hodně o běhání, dobrém načasování a udržování zdraví, staminy a hladiny krve v použitelném stavu, hlavně se nezamotat. Závěrečný souboj proti úhlavnímu nepříteli může řádně zatopit na hráčově klávesnici, ale dá se zvládnout za použití taktických úhybných manévrů a zběsilého uzdravování. Ovšem pozor. Pokud Jonathan selže a je oživen, nemůže počítat s tím, že by mu vrátili léčivé lektvary, které si v boji píchl. Dostane leda.. Hra nic neodpouští.

Souboje jsou někdy dosti nepříjemné kratochvíle proti malým skupinkám nepřátel, a to díky divoké kameře a selektivnímu systému zaměřování nepřítele. Zaměřování si sem tam dělá co chce a kouká na náhodné věci za zdí. To mě párkrát otočilo nesprávným směrem a občas jsem házela kouzla jen tak naslepo. Nebudu vám vyprávět, jak dlouho jsem se svou podměrečnou úrovní na nejvyšší obtížnost pižlala osobu na hřbitově, s níž mám již od počátku velmi křehké a velice disfunkční vztahy (4 hodiny to byly), ale nakonec mě dobře vycvičila a také jsem si změnila skilly a staty.

K úspěšnému zakončení šarvátky jsem si zvolila více staminy, více života i více krve, která je potřeba pro použití skillů jako je například Blood Cauldron nebo Abyss, jíž jsem dokázala vylevelovat na úroveň 4 z celkových pěti. Abyss je hutný ultimátní útok s někdy nepříjemně dlouhým cooldownem. Kdo jede hru stylem mlýnek na maso, ten si může odemknout více skillů a dosáhnout až na úroveň 50. Zkušenosti za zabití řadových nepřátel jsou nicotné, ba přímo bezvýznamné.

I zbraně, střelné, chladné i tupé, lze povyšovat až do páté úrovně a volit jejich sekundární statistiky, jako vysátí krve nebo snížení spotřeby staminy apod. Na to existuje spousta součástek, získávaných nákupem u vendorů, rozebíráním věcí či z kapes dobrovolných dárců. Modré součástky pak padají až v pozdější kapitole. Přebytečná munice a medikity se ukládají do bedýnek, přístupných v úkrytech. Úkrytů, kde lze craftit a levelovat existuje po městě přehršel, různě pozastrkaných v postranních uličkách v těžce přístupných místech, kam se Jonathan dostane pomocí upířího skoku, což dělá moc hezký efekt černé mlhy.

Musela jsem se smát, když fajnový gentleman z lepší čtvrti vybíral popelnice, protože v nich jsou věci na crafting a pod stínem noci pojídal krysy, protože doplňují krev. To jsem to tedy dopracoval.

Vendoři mohou mít lepší ceny, když je jejich čtvrť zdravá. O to se Jonathan stará výrobou léků proti různým nemocem, nejčastější je nachlazení, vyčerpání, anémie a migréna. Ty pak rozdává vděčným i nevděčným obyvatelům a získává zkušenosti. Za složitější léky pak dostane více zkušeností. Recepisy získává jak od vendorů, tak z náhodných lokací či analýzou vzorků, je to spjato s hlavním příběhem, takže recept proti bolesti hlavy dostane až ve čtvrti Whitechapel.

Během vylepšování postavy na vyšší úroveň proběhne v Londýně další den, ještě předtím je dobré zálohovat uloženou pozici, jak jsem již napsala. Jinak se může stát, že nějaký úkol selže, protože postava s ním spojená za Jonathanovy nepřítomnosti v ulicích zemřela. Chápu, že je to další herní mechanika, aby hráč opravdu přemýšlel nad svými kroky a jen bezhlavě neběhal z místa na místo a neokusoval vše živé kolem, ale na HC obtížnost takový omyl nepotěší. Uložená pozice se totiž neustále přepisuje.

Já si k postavám obvykle vypěstuji nezdravý druh vztahu. Příběh v mé hlavě žije ve 4D a tím se mnozí stávají skutečnými lidmi, vyvolávají skutečné emoce a proto jsem nikoho nechtěla zabít. Byla jsem jedno ucho a všechny (až na pár kruťasů s větrem místo mozku) jsem chápala jak jen to bylo možné. Neodpustila jsem si však dvě zásadní přeměny.

Svůj protějšek může Jonathan zabít, když je tato volba v rozhovoru možná. Zrudnou mu bělma, žilky v obličeji se stanou více prominentní a postupně se nekonečná bolest a nekonečný smutek mění ve ztělesněné zlo, plné arogance a hněvu. Jako upír může vedlejší postavy okouzlit nebo oblbnout, pokud jsou dostatečně slabé (Mesmerizing level), odvést někam za roh a dát průchod své temné stránce. Umírající charakter obvykle cosi sdělí světu, nějakou svou myšlenku, je to poslední herní záchvěv vyvolat v zabijákovi pocit viny. Jestliže Jonathan takto pokračuje až k samotnému závěru, dočká se i špatného zakončení hry. Konců existuje několik a já osobně jsem viděla dva lehce odlišné za dobro a ostatní jsem si vygooglila.

Ze zabitých civilistů vypadává klíček k ještě hutnějšímu lootu, než co Jonathan naškrábe v roli diplomata za celou čtvrť. Také může přijít k lepším zbraním, i tento herní svět přeje špatným a hodný ostrouhá na mnoha frontách, musí se rvát jak lev, aby měl alespoň něco. Různé zbraně se povalují po světě a i jiné mají po kapsách právě civilisté. Hmm, že bych si dala ještě 4. walkthrough?

Na hře Vampyr se mi líbily dobové reálie, pár vtipných poznámek, obrazy od slavných malířů, jedna kniha s věnováním, jména známých lékařů, drobnosti, jež neunikly mému luxování mapy centimetr po centimetru, design světa, hlavní postava. Dá se očekávat i romance. Poukázala bych ještě na hromadu dalších detailů. Třeba na to, že hra je dospělá a autoři se nebáli tabu a rozličných témat. Za mě je to jedině dobře a v pořádku, hodně mě to bavilo. Krev teče proudem a některé scény stojí opravdu za to a mohou způsobit mrazení v zádech.

Vampyr se stal opravdu atmosférickou hrou, z mého momentálně oblíbeného období a města. To, že je Jonathan polní chirurg je další plus a upír k tomu (mí oblíbení tvorové temnot, ztracené duše a zabijáci). Není to tak dávno, co jsem všechny tyto věci sama zkoumala z důvodů psacích a ejhle. Příběh je komplexní stejně jako většina postav.

Neutěšenou dobu epidemie a strádání všeho druhu na pozadí starého Londýna, doplňuje nevtíravá, specifická, neoklasická hudba, jejímž ústředním nástrojem je cello a dramatičnost dodávají sbor, industriální a elektronické zvuky. Soundtrack byl zkomponován Olivierem Derivierem: https://www.youtube.com/watch?v=60GLGiYjVvM.

V příběhovém traileru lze slyšet coververze songu Don’t Fear the Reaper: https://www.youtube.com/watch?v=iUPp6h6gWqw, jež se opravdu povedly a trailer skvěle doplňují. Verze od Phlotilla & Mona Najib a The Spiritual Machines bych si uměla představit i u TV seriálu Hannibal. Úplně vidím ten edit. Ale vraťme se k PC hře Vampyr.

Vřele ji doporučuji. Pět z pěti Ekonů souhlasí. Hra ovšem vyžaduje specifickou náladu a spoustu času. Nejlépe se hraje za temné, mlhou halené noci. Může být měsíčná i bezměsíčná. Také to není tříáčkový titul. Přehnaná očekávání je třeba odsunout stranou a ponořit se do chladných vod Temže a nechat ty vody působit.

Mnozí z vás budou studio znát díky hře Life is Strange, což určitě stojí za zmínku. Já jsem ji nehrála, ale k dokreslení obrazu to může stačit.

Soundtrack na Spotify: https://open.spotify.com/playlist/5iOXGmEY2WbnGzEFi1153o?si=t7Cn4OnPRtOPAU4tFPI8tw

Concept artist Remi Luizy vytvořil mj. postavu Jonathana Reida: https://www.artstation.com/artwork/XRJYL

Výběr z koncept artů: https://www.iamag.co/the-art-of-vampyr-100-concept-art-and-character-designs/.

Walkthrough: https://www.neoseeker.com/vampyr/walkthrough/Eternal_Thirst

Pokud nefungují skilly, je třeba přepnout klávesnici do angličtiny.