Underworld

Aneb zpátky pod zem. Někde jsme musely projít jakousi časovou bránou, možná tou na záchodcích, jelikož jsme vlezly do podzemí po osmé hodině ráno a vylezly ven před čtvrtou odpolední, což se mi v podzemí stalo poprvé. Umínily jsme si pokořit další výzvy. Byly jimi hlavní wetterschacht a také opuštěná a ztichlá kantýna, ležící za sedmero závaly a sedmero odbočkami.

Kecám, neřeknu vám přesně, za kolikero zatáčkami a průlezy, místy veskrze nepěknými, se tyto dvě destinace nacházejí. Za celou tu dobu, během které dokumentujeme a prozkoumáváme toto místo, jsme se už několikrát vybičovaly k překonání sebe sama. Zpočátku mi vadily i veskrze obyčejné haldy kamení. Děsil mě pohled na obrovské desky, které se urvaly ze stropů i pohled na haldy, dosahující až kamsi do temnot. Jenže touha jít dál, zkoumat a fotit prozatím vždycky přehádala pud sebezáchovy, který se krčil v koutě a brumlal si pod vousy něco o mračnech prachu, vznášejících se ve vzduchu po dalším zhroucení chodby a každé lupnutí a zadunění stonásob zesiloval. Vzato kolem dokola, cítím se tam víc naživu. Jsem ráda, když tam jdu a jsem ráda, když se dostanu ven.

Těšila jsem se na kantýnu a tak jsem šla prozkoumávat dopředu. Čekal mě onen nepěkný zával z čerstvých desek, který se tyčil až ke stropu. Možná, že si to nedovedete dost dobře představit, možná, že jste naposledy lezli po skalách jako malí caparti, ale pokusím se vám to trochu přiblížit. Jednotlivé desky vytvořily stupně podobné schodišti, po kterých jsem mohla s trochou námahy vyšplhat nahoru, vyhýbaje se slabé desce, která dopadla na okraj a trčela dovnitř. Další prasklé bloky vyčkávají nad převisem nad tímto průlezem, takže jsem se ničeho nedotýkala a šla jsem tiše jako myška. V určité vzdálenosti jsem dala signál ostatním. Tahle část k větracímu komínu a kantýně je obzvlášť libová, ještě libovější, než dosud prolezlé úseky.

Avšak pokud už tam musím, šachta je dobré místo, kde si dát na chvíli oraz od všeho toho prolézání a hopkání. Proudí sem čerstvý teplý vzduch zvenčí a lze spatřit i dlouho neviděné denní světlo. Stěny šachty vypadají bytelně, usazuje se na nich rozpuštěný vápenec a vytváří zajímavé obrazce. Dole se třpytí hladina malého jezírka a já měla na chvíli pocit, že to tu není zas až tak strašné, jak tu teď asi vyznívá =D. Tedy do té doby, než si člověk uvědomí, jak hluboko klesl.. ééé vlezl. Eeek.

Kantýna je ještě docela daleko. Po cestě nás vítá drobný opad v chodbě, kde se střetává teplý vzduch z větračky s ledovým vzduchem z podzemí. Strop se tu odlupuje v malých tenkých plátcích. Větší kusy vápence tu leží také, na stropě lze pozorovat, odkud opad začíná a kde by mohlo dojít k dalšímu. Tomu je dobré se vyhnout. Často nám napověděly cestičky, ovšem párkrát jsme to vzaly podle sebe s přihlédnutím ke stropu a čerstvým opadům přes ony cestičky. Ve vzduchu se vznášel prach, ačkoliv to také mohla být mlha, ale bylo cítit, že onen opar je dosti prašný, což znamená jen jediné..

Pro mě je nejzajímavější částí právě kantýna. Vystoupaly jsme po krátkých schodech a vyrazily kupředu, přes výdejnu jídla, sklady, možná kuchyň až do sálu, kde kdysi stály stoly a jedli lidé. Už jsme byly dost unavené, pomalu docházely zásoby pití. Sušenek jsme měly ještě dost, ale špalky padly. Daly jsme si další žrací pauzu. Obdivovaly jsme místo, ještě stále poměrně čisté, zářící bělobou. Avšak zděné přepážky a sloupky v oknech už jsou rozdrcené a rozpraskané, protože se tu zvedá podlaha.

Pod vrstvou vápence jsou slínovce, nekvalitní nesoudržné podloží, které bylo nutné obehnat obezdívkami a když navlhlo, nabobtnalo a roztrhalo betonové podlahy napříč celou podzemní továrnou. Rozšiřování chodeb a nemožnost důkladně vybetonovat chodby přispělo k budoucí zkáze komplexu. K tomu přidáme teplý vzduch ze šachty, zničenou kanalizaci a můžeme se jen dohadovat, jak dlouho ještě bude možné do tak fascinujících prostor nahlédnout. Je v nich kus naší historie a bylo by pěkné, kdyby nezanikly, pro změnu.

Cesta ke kantýně