Údolí zmijí

Jsou dny, kdy jedna jeden a půl litrová láhev na vodu nestačí na krátký odpolední výlet. To si vybavuji, jak jsme ve čtyřicetistupňových vedrech prozkoumávali trosky v okolí letiště. Dnes už v těch místech nic nestojí. Tehdy jsem tahala lahve dvě.

No to byl teprve masochismus. Ale to už je taková naše tradice. Z humanoida se totiž stává při pobytu v civilizaci měkkýš. Rozhodli jsme se tedy překonat pustou pláň, na níž by vypukala i kukuřice, abychom se rozhlédli po další zaniklé vesnici a jejím okolí.

Houštiny ptačince a zdivočelé ovocné stromy daly tušit, kde stávaly domy. Každý dům měl tenkrát vlastní studnu, jejíž fotografii přiložím do galerie, abychom věděli, že je v létě není vůbec snadné najít. Prozkoumali jsme tedy novodobé louky. Prozatím jen tak zběžně. A sešli jsme do údolí s mokřadem. Při cestě se povalovala mladá zmije, která vůbec nebyla vidět a zčistajasna se rozhodla, že bude přecházet frekventovanou silnici. Hned u cesty rostla hustá mokřadová tráva, a tak zmije vyrazila nejspíš domů. Dokážu si představit, že zvířátek bude v údolí mnohem více.

Prohlédli jsme si pár polorozpadlých sklepení. Škoda jich, některá mají i několik místností, avšak jsou zničené a ohromné kusy skály zavalily vchod. Tiše jsme si prohlédli, co šlo a kam se nám chtělo prodírat. V odpoledních hodinách, kdy se už slunce začalo pomalu klonit k západu, jsme se navrátili ke tři a půl kilometru vzdálenému urbexwagenu.

Video

Foto