Toulavý hledáček 2012

Určitě bych měla zapisovat častěji. Ale jak tak vlaji od bodu k bodu a vše mám roztahané po papírech, galeriích a zlomek i po internetech, nějak nezaznamenávám pořádně a pak vše seškrábu zpětně, abych nezapomněla. Mohou mi utéci jemné nuance a postřehy. A sem se toho dohrabe zlomek. Smekám totiž před spisovateli a psavci, kteří stále mají slinu a nenechali se semlít realitou a pokud se nechali semlít, pak stejně mají slinu a píší vzletně a já tak ráda čtu. Za dobu svého offline období jsem přečetla všechno, co mi kamarád přinesl a že toho bylo.

Kompletního Zaklínače jsem četla dokonce dvakrát. Parádní Star Wars Republikové Komando od Karen Traviss a čtyři knihy od Williama Kinga, mezitím nějaké Warhammery a když nebylo co, pořád tu mám Pána prstenů v angličtině, kterého si čtu na dobrou noc, nebo Akta X a pak se mi zdá o ohnivých hadech, proudech plamenů a šílícím městě (kniha Zříceniny obsahuje hady opeřené, ale co). Jo a šílené filtry jsem spáchala já, časem se může stát, že přibude i něco od Indyho. Fotil většinou Indy, podpořen mým věčným a ještě tohle takhle.

Hřbitov Malvazinky

Při návštěvách v Práglu jsme nelenily. Teď zpětně můžu říct, že jsem si pěkně užila koncert ke 30. výročí Arakainu, i když jsem kvůli dojebané dopravě musela odejít o pár písniček dříve, což mě mrzí, protože Lucka Bílá byla prostě úžasná. Dokud je daná akce přede mnou, raději o ní moc nepřemýšlím a nemluvím, protože se toho už tolik pokazilo, že mi přijde těšení se na něco jako luxus, který matrix bedlivě sleduje, hodnotí a hází klacky pod nohy.

Přesunu se k tomu, jak jsme jednoho večera v jednom pražském bytě uplácaly kafe do termosky, což byl její křest, protože rok stála na lince v kuchyni netknutá, sbalily jsme stativ, nabily aku a vyrazily na hřbitov Malvazinky. Fotily jsme dva večery a to prvního a druhého listopadu, kdy byl rozlehlý cintorín osvětlen spoustou světlíšek. Druhý večer jsme narazily na šílence, který také fotil světlíška, ale jen jsme ho tiše obešly, ježto já jsem introvert, rochnící si ve své známé skupince a Indy se nehodlá s nikým bavit.. pokud to není vrátný, hlídající zajímavý objekt. Ale k tomu později. Na cintorínech obdivuji klid, atmosféru, listí rozličné a zákoutí fotogenická, oplývající koukavou architekturou a mechovou patinou, orezlé plůtky a jiné zajímavosti.

Homeland

Další zastávka se uskutečnila v místních luzích a hájích. Zašly jsme klasicky pod kopec. Po červánkovém slunce západu jsem se podívala za plot malého nádraží, na které obvykle chodíváme z druhé – oficiální – strany. Ovšem křovisky po kolejích to bylo mnohem dobrodružnější a zajímavější. Po zadních kolejích už nic nejezdí, jsou až přízračně zarostlé, vedoucí odnikud nikam, k tomu oranžově osvětlená nádražní budova, kde už nefunguje ani čekárna, prostě tam přijdete a teplickým vlakem projedete vesnice v Českém Středohoří. V zasněžené zimě parádní podívaná, i když je to dva roky zpět, co jsem tam naposledy jela. Od té doby vyměnili staré odrbané motoráky za nové samohyby, kde se nemusíte bát jít na wc.

Leitmeritz

Akčnější photosession se uskutečnila v Litoměřicích. Občas mě popadne nálada brouzdat vodami informací a lovit v nich zajímavé zmínky o starých budovách. Jak někde někdo byl a potkal tam dvoupatrové sklepení, které se při troše představivosti napojuje na několikakilometrový komplex katakomb. Což mě velmi zajímá, ale ještě jsem si nepořídila vlastní blembák. Zespodu jsou od kolejí vidět tři monumenty, vysoké budovy pivovarnického vzezření (známé spíše jako chladírny). Shora pak přijdete k bráně mezi dvěma budovami, sousedícími se zimním stadionem, kde se ten den konal hokejový zápas, takže klidu abyste pohledali. Každopádně areál je hlídaný mimojiné i vlkodlakem. Uvnitř jsou desítky odkrytých kanálů a v budovách chybí zábradlí. Což nám pan hlídač ochotně popsal. Ale to netušil, že se jen tak nelekáme. Nevím, jestli je možné domluvit si s majitelem nějakou fotograficky zaměřenou návštěvu, ale byla by škoda vnitřní prostory nezdokumentovat ve stavu v jakém se nacházejí. A podzemí mě setsakra zajímá. Dozvěděly jsme se ještě, že je naplánována demolice novějších budov, ale nevím na kdy. Památkáři chtěli, aby ony tři monumenty zůstaly stát, je otázka, co s nimi pak bude.

Zatímco jsme obcházely celý areál až k řece, fotily jsme, co přišlo pod objektiv. Naproti chladírnám se nachází i rozlehlý cintorín, jehož nejstarší část leží nejblíže, stačí přejít ulici, výše už jsou části novější a dá se projít téměř k památníku krematoria koncentračního tábora v Litoměřicích, který zde fungoval v letech 1944–45. Zde končili vězni, kteří nepřežili stavbu podzemních továrních objektů Richard I a Richard II a kruté podmínky v táboře. Musím vyšťourat jak je to s Richardem. Mno, ale než jsme se dohrabaly zpět ke vchodu, vzaly jsme to trochu zeširoka, úzkými středověkými uličkami po Rybářských schodech až k biskupství a další oklikou až na Václavák, což nám tehdy přišlo celkem vtipné, jelikož Václavské náměstí v Ltm je docela maličký čtvereček, zacpaný kostelíkem. Ale bylo příjemné být zase na václaváku, aniž by se přes vás valily davy turistů a kapsářů. Minuly jsme krásné historické objekty, jejichž fotodokumentaci přiložím ke článku a nestačily se divit, jakéže pěkné kouty se to v Ltm nacházejí a že nejsou obležené davy turistů. Vpodstatě jsme narazily asi na tři lidi, což je v sobotu fotograficky příjemné a nic vás neruší v zírání na opadávající omítku. Došly jsme až na okraj kopce a z hradeb zíraly přes údolí na náš primární objekt. Ano, zapomněly jsme doma teleobjektiv, ale pohled to byl hezký.

Pak nás čekala ještě návštěva onoho památníku, ke kterému jsme přišly jako slepý k houslím. Začalo to prostým: „hele, nějaký komín! Jdem tam“. Takhle to probíhá téměř vždy – tak nějak patmatovsky. Někam jedeme, něco vidíme, neřešíme, jdeme, fotíme. Já osobně sáhodlouhé řešení a přesuny a posuny nemám rád. Je to ztráta času. Ale někdy se to hodí, když chcete mít zásobeného zásobovače. A jindy jedeme na místo s fasciklem dokumentů. Akta X reloaded.

Jako poslední přišel na řadu cintorín, který jsem proploužila již značně hladovějící, trojitou snídani jsem spálila už někde dole u řeky. Ale co. Náhrobky z devatenáctého století, schované pod stromy nemůžu minout, a tak jsme to omrkly a řekly si, že tady by to taktéž bylo na samostatné focení. I když mě osobně více lákají chladírny/pivo­var/podzemí. A to byla sobota 10.11.2012.

Prague by Night a Cibulka

Dalším checkpointem se stala Cibulka, kam chodíme už docela pravidelně, když se zadaří. Park Cibulka je taková jistota v betonové džungli, kterážto z ní postupně ukusuje ze všech možných stran. A co se děje ve dvoře usedlosti? Postupně mizí veškerá vegetace a jsou vyklízeny vnitřní prostory. Bezďácké pelechy už jsou asi také pryč. Od dob, kdy jsme se tam mohly nerušeně rozhlédnout, se změnilo mnohé. Na místě se vyskytlo množství samohybů a v poslední informaci, kterou jsem vyšťourala z temných vod internetu, se hovořilo o tom, že Cibuli vyklízejí sami squatteři. Každopádně čínský pavilon a šestiboké altánky mají nové plachty na stříškách, jestli to má nějaký význam, kdo ví. Předchozí přehozy byly ponechány osudu až do úplného roztrhání. Šla bych dovnitř. Nad Cibulkou se tou dobou stahovala mračna temná, ale nějakým zázrakem jsme stihly udělat pár obrázků.

Po dlouhé době jsme se ocitly také ve městě. Prošly jsme se po vánočně večerním Václavském i Staroměstském náměstí, vylezly na střechu hotelu a prolily to višňovým punčem. Závěrem jsem si dala grilované krevetky v Hard Rock café, kde hrála živá hudba. Krevety chutnaly naprosto úžasně. Nebudu tu rozmazávat, jak jsme ten den započaly na Zličíně rozlitou colou a zakončily ho rozlitým pivem, oboje bylo netknuté, prostě takový den.