Dotek zimy 2013

Cedulkové vločky.

O víkendech mívám tu a tam ťapavé chutě. Jednoho dne jsem vstala, koukám z okna a posléze hledám čelist po podlaze, neb příroda zakouzlila a vše bylo ojíněné, bílé, vykukující z mlhy a tu mě popadla touha jít ven. Tažení bylo tak silné, že jsem se otočila ke svému hibernátoru zády, popadla ohadry, fotův přístroj, stativ a běžela na cintorín, chroustajíc sušenky.

Pokračovat ve čtení „Dotek zimy 2013“

Zasněžená usedlost

Už tu nikdo nečeká.

Půjčili mi do tlapek věc na obrázky, se kterou se nesmělí obrázkotvůrci mohou cítit jako profesionální fotografové, protože objektiv má oproti kapesní krabičce rozměry menšího dinosaura a tělo přístroje obsahuje nepřeberné množství tlačítek na hraní. Investigativně jsem se vrhla do roští, kde jsme dosud žádné vylomeniny nestihli napáchat. Pořezala jsem se o trnité šlahouny, málem jsem ztratila svou epesní pletenou čapku při rvačce s chapadly stromu a posléze jsem se porostem doplacatila k objektům zájmu, obalená do bestií s trny a háčky (ještěže ta zimní bunda není moje, oh wait..). Vrstva sněhu dala tušit, že sem se odváží převážně divoká zvěř, která se na místě ani moc nepozastavuje (potkala jsem jen psí ťápoty).

Pokračovat ve čtení „Zasněžená usedlost“

Sněhánky 2010

A tak nám pořádně nasněžilo. Když na to dojde, může nasněžit i třikrát čtyřikrát více, než je na obrázcích, avšak to bývalo celkem vzácné, protože se vždy vysněžilo na kopečcích, nebo to rozpustily toxicity z místních chemiček a všelikých jiných závodů, takže zima se podobala bahnitému fuj, případně zmrzlému kluzkému fuj, na kterém jste si mohli pěkně natlouct sedací část, když jste někam chtěli jít a tu taji se dá chodit převážně po schodech a víte, že to není žádná sranda přežít tu arktickou výpravu po ledě a nic si při tom nezlomit.

Pokračovat ve čtení „Sněhánky 2010“