Trin's personal website about photography, urbex, rats, nature, events and PC games.
Vzala jsem stativ a foťák vyvenčit do lesa v okolí hradu Opárno. Ačkoliv počasí docela přálo, ledový vítr, který se do naší malé výpravy (přijel totiž Indy a spol.) opíral na louce pod Lovošem, kde jsme se pozastavili cestou, dal tušit, že se na příští dny chystá něco většího.
Málem nás sežrali komáři v lese, ale na hradě Lukově naštěstí žádná hejna nelétala, a tak jsem si mohla vychutnat západ slunce nad lehce zastřeným krajem. Natáčela jsem dohromady asi dvacet minut pomalý sestup slunce za horizont, část záznamu jsem použila ve velmi krátkém videu na památku.
Obešla jsem pár známých míst, v lese jsem potkala stádo srnek a nakonec jsem vylezla na fotolouku o patro výš. Epické západy slunce jsou vždycky krásné. Ale protože to mám domů daleko a nechce se mi po tmě temným lesem, balívám to dřív, než se nebe úplně předvede.
Vykoukla ona mýtická kulatá věc, o které už nikdo nedoufal, že ji ještě zahlédne. Po dnech temnoty se tomu volání dálky nedalo odolat. Sebrala jsem se, hodila všechno za hlavu a vyrazila jsem do lesa oňufat mechové detaily, skalní vyhlídky, cesty i vrcholy kopců. Západ pak barvil scénu do všech možných odstínů barev, to už jsem pomalu valila zpátky, abych přišla tak nějak.. zase úplně za tmy. Byla to krása.
No dobrá, s tou závějí to trochu přeháním. Představte si vrstvu rozbředlého sněhu a pod ním vrstvu bahna – a takhle ta cesta vypadá po celé své délce. Složitější to bylo nahoru než dolů. Jak už to tak občas bývá. Cestou se ještě pěkně rozpršelo, takže jsem si docela vážně říkala, že to otočím. Nakonec jsem to neudělala a vylezla jsem jak na skalní vyhlídku, tak na vrch Lovoš, z něhož byl hezký pohled do dálav.
Loubinec už se krásně barví do červených odstínů, a tak jsem využila tu chvilku, kdy vykouklo sluníčko zpoza mraků a vtrhla do starého neudržovaného sadu. Než vrchní lampa zapadla za hradbu stromů, cvakla jsem si pár obrázků do památníku, prohnala jsem je filtry a tady jsou. Byla to opravdu krátká návštěva, ale docela mě potěšila.
Vlezli jsme s Indym do lesů. Mám k tomu také pár obrázků lesních detailů rozličných mikrozahrádek na kmenech stromů, spoustu mechu, hub a lišejníků. Taktéž lány bledulí, které jsem se snažila zvěčnit mezi kravinci. Mechy dostaly napít, takže se začaly pěkně zelenat. Na rozpadlých zbytcích zdí jich rostou celé koberce, obepínají také mrtvé kmeny stromů.
Vypravila jsem se po dlouhé době na procházku, i když tu mrholilo, zemi pokrývala vrstvička námrazy a vesměs nebylo vůbec nic vidět. Foťák jsem si vzala, pro jistotu, stativ už ne. Po celou dobu jsem nepotkala ani živáčka, kdo by se také plácal na kopec, když je tak hnusně.. nebo není? Neplánovala jsem, kam zase zajdu, měla jsem s sebou jen mizerný kus chleba, protože sušenku už jsem dávno sežrala. Minula jsem pár odboček, na nichž se rozhoduji, kam se vrtnout.