Trin's personal website about photography, urbex, rats, nature, events and PC games.
O víkendech a svátcích bývá otevřená věž na gotickém hradě u Kostomlat pod Milešovkou, a tak jsme si s Ritterem řekli, že bychom tam mohli zase zajít než bude úplná zima. Zvolili jsme krpálovitou trasu z vesnice, ale hezčí cesta vede od rybníčka v lesích. Podzim zbarvil stromy na kopcích okolo. Viditelnost byla horší, ale aspoň svítilo slunce.
Celý den pršelo a padající podzimní listí pokrylo provlhlou trávu, v níž se skrývalo pár posledních náhrobků okolo rozpadajících se zdí opuštěného kostela, v jehož lodi rostou stromy. Za železnou bránou se skrývá kostel z 18. století.
Už jako malý capart jsem byla posedlá stromy, spletenci kořenů a tůňkami v nich. Podél lesní cesty, která vedla k hájovně stávaly mohutné stromy, jejichž kořeny vytvářely spletence, po kterých se dalo šplhat. Vždycky jsme lezli po nízkém hřebenu na obou stranách potoka, který v zimě zamrzal a voda působila úplně černým dojmem. Další strom rostl na druhé straně oblouku za hájovnou a pod ním byla dutina, z níž si nejedno místní děcko udělalo bunkr.
Původně to nebylo vůbec v plánu, měli jsme namířeno do dolu cínového, ale naskytla se zajímavá destinace, ze které mi oči přecházely. Přijeli jsme na místo. Řidič se snažil vystoupit a poryvy větru ho uklidily zpátky do auta a zabouchly za ním dveře. Nad železobetonovou těžní věží, tyčící se jako citadela nějakého temného pána nad areálem dolu, letěly tmavé mraky a vítal nás mocný fukéř.
Divokou krajinou Krušných hor jsme se po několikahodinové namáhavé cestě s několika zastávkami dopravili k areálu opuštěného cínového dolu, který zanikl a byl rozebrán v roce 1947. Dnes se ve vzrostlém smrkovém lese tyčí železobetonový monument, jehož stěny pokrývá vrstva mechu.
Nepravidelně si chodívám procvičit šunky a fotooko do zdejších hvozdů, a tak můžu vyhlásit, že se stromy už oficiálně barví do podzimních odstínů žlutozelené, temně rudé i oranžové. Mezi stromy pak pobíhají srnky, lesáci a po zemi hopká rozličné ptactvo.
Cookiemu už je dva a půl roku a v kleci už má holobyt, aby nikde nespadl, nezasekl se nebo nezůstal viset při soukání do Sputniku. Je to tak 14 dní, co jsem začala všechno dávat pryč, když jsem si všimla, že už to moc nedává. Ještě nějakou dobu měl sputnik zavěšený na karabinách tak, aby do něho mohl vlézt přímo z podlahy klece, ale i to už je na něj moc, takže má různé domečky bez překážek.
Letní horka trochu povolila své sevření. Chvíli jsem pozorovala, jak se po nebi prohánějí duchny a hází stíny přes celou krajinu. Nedalo mi to a vypravila jsem se tedy na procházku. Protože jsem si v podzemí vyzkoušela časosběrné focení, chtěla jsem si ho vyzkoušet i nad zemí.