Na Boreč a zpátky

Boreč od Režného Újezdu.

Jak jsem si plánovala, tak jsem se konečně dokopala zajít si na vrch Boreč, který je znám hlavně zimními ventaroly, kdy je u úpatí kopce nasáván studený vzduch a sítí puklin ve skále putuje vzhůru, okolní hornina jej ohřívá, do vzduchu se také dostává vlhkost a v zimě tak můžeme pozorovat unikající páru v několika uměle rozšířených jámách. Čím větší mráz, tím lépe. Pára nahoře tvoří fotogenické ojínění vegetace v okolí. Měly by se zde nacházet i rozličné rostliny a živočichové, kteří využívají ohřátého vzduchu, ale na Borči se dost často vystřídá neskutečné množství lidí a tak netuším, jestli tu ještě něco přežilo.

Pokračovat ve čtení „Na Boreč a zpátky“

Hrádek Košťálov v lednu 2017

Mini pidi hrádek. On tedy býval větší, ale tohle se uchovalo do dnešních dnů.

V noci mrzlo až praštělo a stromy obalila jinovatka. Odpoledne jsem přemýšlela, jestli se někam vůbec vrtat. Tentokrát, tuším, že letos poprvé, jsem si na netu našla nějakou fungující webkameru a ta zvěstovala mraky nad vrstvou inverze. Takže pro fotografování staříkem nic moc, všechno bude šedé, ale i tak jsem se chtěla projít. Je otázka, jestli ta 14 kilometrová cesta je ještě procházka nebo masochismus.

Pokračovat ve čtení „Hrádek Košťálov v lednu 2017“

Kdo tu rozlil to mlíko?

Foceno z vyhlídky kousek pod chatou. Go West.

Vypravila jsem se po dlouhé době na procházku, i když tu mrholilo, zemi pokrývala vrstvička námrazy a vesměs nebylo vůbec nic vidět. Foťák jsem si vzala, pro jistotu, stativ už ne. Po celou dobu jsem nepotkala ani živáčka, kdo by se také plácal na kopec, když je tak hnusně.. nebo není? Neplánovala jsem, kam zase zajdu, měla jsem s sebou jen mizerný kus chleba, protože sušenku už jsem dávno sežrala. Minula jsem pár odboček, na nichž se rozhoduji, kam se vrtnout.

Pokračovat ve čtení „Kdo tu rozlil to mlíko?“

Lednové výhledy z Lovoše 2017

Meditační skála. Dole chemická kotlina.

Dnešní zdravotní procházka byla po fyzické stránce docela náročná, ale nebudu čekat, až zase všechno roztaje, navrstvila jsem (ne)dostatečné množství zimních ohadrů a vyrazila jsem nejprve pod kopec, že uvidím jak bude. Inu, každou chvilku bylo jinak. Sněhová vánice se střídala se zimním sluníčkem, tedy nemělo smysl cokoliv hrotit. Někde cestou mě napadlo, že bych se mohla jít podívat aspoň na meditační skálu, no a když už jsem byla na meditační skále, napadlo mě jít se podívat kolem kopce. Nakonec jsem se vyskytla až nahoře.

Pokračovat ve čtení „Lednové výhledy z Lovoše 2017“

Ledové království v lese

Zima čaruje a vrství.

Na chvíli jsem se zastavila, přerušila jsem cídění a vybalování po všech těch cestách a vyrazila jsem s Montgomerym ven. Trochu sněžilo, stromy byly celé ojíněné a přes vrcholek kopce přelétávaly nízké mraky. Na takovou podívanou jsem se těšila, i když jsem kvůli všem těm aktivitám šla až kolem druhé, takže se mezitím docela setmělo. Občas vykouklo sluníčko, ale to už se sem hnaly další chuchvalce mraků. Les byl krásně huňatý jinovatkou a cesty zaváté tenounkou vrstvou sněhu, ale i to se tu u nás počítá.

Pokračovat ve čtení „Ledové království v lese“