Jarní květena 2017

Sobota, slunečno. Abych nezakrněla, nabila jsem aku, zapomněla jsem si snížit iso, sbalila jsem si sušenky, natřela se faktorem 30, abych zpátky nedošla v podobě hromádky popela a spíše než na procházku jsem vyrazila na prodíračku roštím a kamzičení po svazích. Nechtěla jsem prošvihnout jaro na zdejších kopcích, kde vždycky kvetou podléšky, fialky prosycují vzduch svou vůní a sem tam se najde i lán sasanek.

Pokračovat ve čtení „Jarní květena 2017“

Opárenské údolí v březnu 2017

Do Opárenského údolí jsme se šli krátce projít před návštěvou naší oblíbené hospůdky Oráč. I když je jaro ještě daleko a na vší té šedi jen sem tam zazáří chumle sněženek, stále je co objevovat nebo na co koukat. Svahy údolí tvoří strmá skaliska, stojí v něm minimálně dva mlýny, cesty jsou lemovány náhony a pod železniční tratí existuje spousta podchodů a průchodů k prozkoumání. Údolíčkem se také klikatí potok. Lze odsud vyrazit do několika vesnic, v nichž už jsme tu také byli. Štěbetání ptactva však ruší ozvěny od nově otevřené dálnice, která si to rachotí nad údolím (…). Nenechali jsme se však znechutit, a to ani faktem, že celý víkend bylo takzvaně hnusně, temno a začalo zhusta lít.

Pokračovat ve čtení „Opárenské údolí v březnu 2017“

Zmrzlé království 1. února 2017

Detail ledového bodláčí.

Zima chytá nový dech a nasněžila více než 10 čísel sněhu, stihla také obalit každičký strom a každičkou větévku. Sluníčko se ukazovalo jen sporadicky, ale to nevadí. Že z vrcholku kopce také nebude nic vidět, jsem tušila, ale na zasněžené webkameře o kus dál jsem si to nemohla ověřit. Ven jsem se ale i tak vydala, abych se prošla po zasněženém lese, cestách a sněhovými tunely z větvoví jako úplně první (asi podobné nutkání, jako psát všude nanicovaté first, ne kecám, prostě se mi zrovna chtělo ven).

Pokračovat ve čtení „Zmrzlé království 1. února 2017“

Industriální procházka po břehu Labe

Výhybka.

Dnes jsem se potřebovala vydupat, nehledě na počasí (šedivo, sněhavo) a napadlo mě jít se projít po břehu Labe kam až ploty a zdi dovolí. Došla jsem do přístavu pro nákladky a ke zdymadlům, kde jsem potkala velkého hlodavce, který tam zrovna žmoulal větvičku. Vzal do zaječích, ale podařilo se mi duchapřítomně cvaknout akční foto (čti mazaninu), ze kterého není moc poznat o koho jde, každopádně chlupáč je machr, že si žije přímo u chemičky a snad ho tam moc neotravují. Nikdo na mě odnikud nevyběhl, a tak jsem ještě típla obrázky každé blbosti, kterou jsem potkala a vysoké červené budovy, která může zalahodit industriálnímu oku. Sněžení nepolevovalo, a tak jsem se v už trochu sněhulákovité podobě odvalila pryč.

Pokračovat ve čtení „Industriální procházka po břehu Labe“

Na Boreč a zpátky

Boreč od Režného Újezdu.

Jak jsem si plánovala, tak jsem se konečně dokopala zajít si na vrch Boreč, který je znám hlavně zimními ventaroly, kdy je u úpatí kopce nasáván studený vzduch a sítí puklin ve skále putuje vzhůru, okolní hornina jej ohřívá, do vzduchu se také dostává vlhkost a v zimě tak můžeme pozorovat unikající páru v několika uměle rozšířených jámách. Čím větší mráz, tím lépe. Pára nahoře tvoří fotogenické ojínění vegetace v okolí. Měly by se zde nacházet i rozličné rostliny a živočichové, kteří využívají ohřátého vzduchu, ale na Borči se dost často vystřídá neskutečné množství lidí a tak netuším, jestli tu ještě něco přežilo.

Pokračovat ve čtení „Na Boreč a zpátky“

Hrádek Košťálov v lednu 2017

Mini pidi hrádek. On tedy býval větší, ale tohle se uchovalo do dnešních dnů.

V noci mrzlo až praštělo a stromy obalila jinovatka. Odpoledne jsem přemýšlela, jestli se někam vůbec vrtat. Tentokrát, tuším, že letos poprvé, jsem si na netu našla nějakou fungující webkameru a ta zvěstovala mraky nad vrstvou inverze. Takže pro fotografování staříkem nic moc, všechno bude šedé, ale i tak jsem se chtěla projít. Je otázka, jestli ta 14 kilometrová cesta je ještě procházka nebo masochismus.

Pokračovat ve čtení „Hrádek Košťálov v lednu 2017“

Kdo tu rozlil to mlíko?

Foceno z vyhlídky kousek pod chatou. Go West.

Vypravila jsem se po dlouhé době na procházku, i když tu mrholilo, zemi pokrývala vrstvička námrazy a vesměs nebylo vůbec nic vidět. Foťák jsem si vzala, pro jistotu, stativ už ne. Po celou dobu jsem nepotkala ani živáčka, kdo by se také plácal na kopec, když je tak hnusně.. nebo není? Neplánovala jsem, kam zase zajdu, měla jsem s sebou jen mizerný kus chleba, protože sušenku už jsem dávno sežrala. Minula jsem pár odboček, na nichž se rozhoduji, kam se vrtnout.

Pokračovat ve čtení „Kdo tu rozlil to mlíko?“