Trin's personal website about photography, urbex, nature, events, drawings and PC games.
Poslední výlet před odjezdem a uzavírkou cest se odehrál v ještě stále zasněženém údolí, kde jsem zdokumentovala aktuální stav některých skalních vytesánků, přepočítala jsem chrupkající netopýry a při vší únavě si na chvíli sedla pod strom a četla si Sherlocka. Navzdory všemu bylo tak půl hodiny příjemně teplo a ptáci zpívali ve křoví.
Desetikilometrovou procházku k rozpadlé hájovně a zpátky jsme si dali dvakrát. Cestou jsem zdokumentovala stav zaniklých věcí od jeskyně na křižovatce cest, přes mlýnský náhon, opuštěný dvůr se stromořadím až po trosky samoty s několika skalními sklípky, toho času hojně obývanými hejny komárů.
Rozpadající se víska na větrné hůrce byla úžasné místo. Z nějakého důvodu se mi zde hodně líbilo, i když mě obklopovala minulost, kterou už asi pamatuje jen málokdo. Ačkoliv mnohé – dnes zaniklé obce mají kořeny hluboko ve čtrnáctém století, na jejich kostech se prohání jen prach a ve stínech poletují netopýři.
Z opuštěného a rozpadlého statku lze sejít roklí do vesnice nebo jít přes pole až k silnici. Onoho lednového dne foukal ledový vítr, z dálky přes kopečky přinášel tmavou hradbu mraků, z nichž lilo a krajina postupně mizela v šedi. Na vyvýšenině stojí zbytek obvodové zdi s několika okny, v nichž lze ještě najít zbytky kování. V hromadách cihel a pod vrstvou roští zeje částečně zasypaný sešup do sklepení o několika místnostech.
Na výletě nejenom po sakrálních památkách jedné vísky mrzlo až praštělo. Mlha se převalovala po lesích a loukách po celý den. Slunce sem tam proniklo mléčnou bělobou, aby o sobě dalo vědět, že tam někde nad horizontem je.