Trin's personal website about photography, urbex, nature, events, drawings and PC games.
V bývalé vesničce na větrné hoře je poměrně klid. Už i tady v březnu 2021 kvetly některé rostliny a sníh už téměř všechen roztál. Jen pár zbytků se drželo ve stínech pod vysílačem. Naposledy jsme se tu zastavili, když zde fičel vichr a všude ležel sníh. Tentokrát bylo jarně a teplota se vyšplhala na dvacet stupňů.
Zaniklá obec™ původně sestávající přibližně z 19 domů, dnes již jen z několika studen, zachovalých sklepů a pár obvodových zdí, byla při mé březnové návštěvě pokrytá kobercem bledulí a spadaného listí. První zmínka o osadě nese rok 1565 a zánik proběhl po odsunu německého obyvatelstva po roce 1945.
Poslední výlet před odjezdem a uzavírkou cest se odehrál v ještě stále zasněženém údolí, kde jsem zdokumentovala aktuální stav některých skalních vytesánků, přepočítala jsem chrupkající netopýry a při vší únavě si na chvíli sedla pod strom a četla si Sherlocka. Navzdory všemu bylo tak půl hodiny příjemně teplo a ptáci zpívali ve křoví.
Desetikilometrovou procházku k rozpadlé hájovně a zpátky jsme si dali dvakrát. Cestou jsem zdokumentovala stav zaniklých věcí od jeskyně na křižovatce cest, přes mlýnský náhon, opuštěný dvůr se stromořadím až po trosky samoty s několika skalními sklípky, toho času hojně obývanými hejny komárů.
Rozpadající se víska na větrné hůrce byla úžasné místo. Z nějakého důvodu se mi zde hodně líbilo, i když mě obklopovala minulost, kterou už asi pamatuje jen málokdo. Ačkoliv mnohé – dnes zaniklé obce mají kořeny hluboko ve čtrnáctém století, na jejich kostech se prohání jen prach a ve stínech poletují netopýři.