Trin's personal website.
V roce 1930 měla tato zaniklá víska okolo 60 domů. Co z nich dnes zbylo? Chlévy, tesané do pískovcových skal a nějaké ty sklípky a studny. V údolí se nacházelo několik rybníčků a dodnes tam v bažinách žijí zmije. Cesta na místo byla dlouhá a než jsem se doteleportovala ke skále, v níž se nacházelo několik místností vedle sebe, už se odpoledne překlopilo na večerní stranu.
Naskytla se příležitost prozkoumat zaniklou poustevnu z druhé poloviny osmnáctého století, nacházející se v opuštěném skalnatém údolí uprostřed lesů. Toho času na zemi ještě ležela hutná vrstva sněhu a ačkoliv po ránu lesy halila mlha, později vysvitlo slunce a vykouzlilo krásné paprsky, protínající porost. Poustevna sestává ze tří místnostní, studánky a ochranného valu.
Poslední výlet před odjezdem a uzavírkou cest se odehrál v ještě stále zasněženém údolí, kde jsem zdokumentovala aktuální stav některých skalních vytesánků, přepočítala jsem chrupkající netopýry a při vší únavě si na chvíli sedla pod strom a četla si Sherlocka. Navzdory všemu bylo tak půl hodiny příjemně teplo a ptáci zpívali ve křoví.
Od poslední rozvodněné návštěvy Pekla uběhla už nějaká voda. Tehdy v údolí téměř nikdo nebyl. Tentokrát zde byli úplně všichni. Voda klesla a my jsme to vzali zeširoka, roklemi, kde se původně nacházela bažina a teď je to tam jak u Suchánků. Obešli jsme zadní trakty pod viaduktem a vtrhli jsme do Pekla.
Že bylo zase frišno a deštivo jistě nemusím zdůrazňovat. Prošli jsme se po skalních vytesánkách do roklí a na vyhlídky, omrzly nám periferie a tak vůbec. Socha na kopečku je romantické místo, když si odmyslím bzukot vysokého napětí. Každopádně podzim probíhal v plném proudu, místy cedilo řádně a každý večer jsme se shromažďovali u kamen, jako za starých časů.