Tajemná vila

Zelený pokojík.

Uprostřed lesů a luk stojí opuštěný cihlový dům, vede k němu nenápadná příjezdová cesta, označená povalenými sloupky, nad níž se sklání koruny stromů. Pod malou vyhlídkovou terasou zarůstá betonový bazén, k němuž vede pár zarostlých schodů. Na střeše domu kvete divoké bejlí a poslední dřevěný vikýř slepě hledí nad mladý les.

Pokračovat ve čtení „Tajemná vila“

Underworld

Míjíme křižovatku.

Aneb zpátky pod zem. Někde jsme musely projít jakousi časovou bránou, možná tou na záchodcích, jelikož jsme vlezly do podzemí po osmé hodině ráno a vylezly ven před čtvrtou odpolední, což se mi v podzemí stalo poprvé. Umínily jsme si pokořit další výzvy. Byly jimi hlavní wetterschacht a také opuštěná a ztichlá kantýna, ležící za sedmero závaly a sedmero odbočkami.

Pokračovat ve čtení „Underworld“

Ad noctem

Chodba 40. Nádhera.

Dávno opuštěné podzemí, jehož hroutící se zdi vyprávějí tisíce příběhů z dob druhé světové války i drobné příběhy ze současnosti, mě lákalo měrou vrchovatou i děsilo při pomyšlení, že tam dole pod skálou jsou ukryty kilometry chodeb zaniklé nacistické továrny, v nichž panuje černočerná tma, kde kamenné bloky hrozí zřícením a mnohá místa již vzala za své. Avšak cosi nás táhlo dovnitř, do ticha jen sem tam protknutého kapající vodou, která se nemilosrdně prodírá prasklinami ve skále a pohřbívá minulost pod tunami uvolněného kamení a bahna.

Pokračovat ve čtení „Ad noctem“