Povídka: Vyšší moc

Přišel skrze stíny až na samotný okraj světa. Vyslala jej moc, kterou nedokáže nikdo z živých pojmout ani v těch nejdivočejších představách. Ti, kdož se zahleděli do jeho tváře v ní spatřili mocné světlo, před kterým se pod tíhou svých činů museli sklonit. Každý z nich alespoň jednou v životě udělal něco, co jeho duši zatížilo jako balvan. A ten balvan zla jej teď táhl dolů. Jen jediná postava zůstala stát vzpřímená. Rozhlížeje se kolem, netušil, že je to právě on, kdo se stal vyvoleným. Pozvedl oči k Zamielovi. Třebaže měl v mysli muka a v srdci pocity viny, byl čistý. Zamiel prošel mezi klečícími a zastavil se až u něj. „Ty jediný se neskláníš, v tomto světě je málo těch, kteří obstojí v mé zkoušce. Co tě sem dovedlo nedojde klidu, dokud bude tvůj život trvat…“

Pokračovat ve čtení „Povídka: Vyšší moc“

Povídka: Vision of silence

Ticho. Tak strašné ticho, nasycené lidskou zlobou a nenávistí. Tma. Zdá se, že přichází a odchází jako mořské vlny se svou vražednou pravidelností. První záblesk bílého světla a pak několik dalších. Mísí se s neznámými obrazy. V dálce byl slyšet nářek, rychle se však ztratil v řinčení kovu. Bílé světlo, které ještě před nepatrným zlomkem času oslepovalo, náhle zmizelo. Vtáhla jej do sebe temnota, která halila starobylý hvozd, vzdálený několik dní cesty od posledních obydlených krajů.

Pokračovat ve čtení „Povídka: Vision of silence“