Dnešní epické nebe nebylo zprvu vůbec jisté. Vyrazili jsme na tradiční procházku do lesa, v němž se zhusta převalovala mlha. A v jedné části za několikerou zatáčkou se lehce vyjasnilo, vykoukly vrcholky kopců. Spáchala jsem audiovizuální záznam. Fičel vítr, takže nahoře mi to cukalo kamerou, ale pár několikaminutových záznamů jsem dala. Byla to nádhera. Nebe hrálo barvami, od nejtemnějších stínů po žhavé sluneční paprsky. Počasí pokaždé připraví jinou podívanou a když máme štěstí, tak se na to můžeme i mrknout.
Mlžný oceán
Zase jsem se po nějaké době vypravila na procházku na kopec. Už jsem nemusela čučet dole v mlze a šeru celý den, jestli pošta nepůjde kolem. Jen jsem očkem hodila po kameře na vrcholku Lovoše, ale i kdyby nebylo nic vidět, asi bych šla i tak – na ty mlhy v lesích.
Kdo tu rozlil to mlíko?
Vypravila jsem se po dlouhé době na procházku, i když tu mrholilo, zemi pokrývala vrstvička námrazy a vesměs nebylo vůbec nic vidět. Foťák jsem si vzala, pro jistotu, stativ už ne. Po celou dobu jsem nepotkala ani živáčka, kdo by se také plácal na kopec, když je tak hnusně.. nebo není? Neplánovala jsem, kam zase zajdu, měla jsem s sebou jen mizerný kus chleba, protože sušenku už jsem dávno sežrala. Minula jsem pár odboček, na nichž se rozhoduji, kam se vrtnout.