Trin's personal website about photography, urbex, nature, events, drawings and PC games.
Podívala jsem se ráno z okna a nestačila se divit, cožeto je na všem za bílou pokrývku. Že by dorazil onen mýtický sníh, o kterém jsem v poslední době slýchala v legendách z dalekých krajů, kde se nečeká na zimu do jara?
Vše bylo namrzlé, pokryté jehličkami ledu, z nebe se sypala mrznoucí mlha, která na celém širém kraji ležela celý den. Zato nahoře na kopci svítilo slunce, čvachtalo bláto a zpívali ptáci. Jaro v tom ledovém vzduchu ještě cítit není, ale pohled na mlžný oceán to byl hezký.
Už je prosinec, uplynul první týden a já jsem se zase dostala do lesa. Listí je spadané, na cestách leží vrstva bláta a ptactvo poskakuje po zemi a loví svačinu. Cestou vzhůru jsem potkala menší hejno, úplně stejně jako nedávno v Ralsku u vodního zdroje. Jsou méně ostražití a více hladoví. Nevím, kolik toho dokáží najít v lese k jídlu, na zahradě jim však vždycky pověsím nějakou dobrotu.
Vysápala jsem se temnou zamlženou krajinou a lesem, v němž se ze stromů sypalo oranžové podzimní listí, až na kopec, ze kterého bylo vidět širé bílé moře převalujících se mlh. Cestou jsem vyfotografovala pár zákrut, stezek, detailů a natočila několik časosběrů, abych se podívala, jak se mlha valí údolím.
Proběhl poslední letní den takhle na podzim. Oproti minulé sobotě, kdy jsme mrzli v zimních bundách a podvlíkačkách, jsem si o dost polepšila a venku jsem mohla být v triku s krátkým rukávem. Samozřejmě jsem si do báglu vzala i zálohu na větrnou hůrku, ale jinak bylo krásně teplo.