Trin's personal website about photography, urbex, nature, events, drawings and PC games.
Po velmi dlouhé době jsem se odhodlala vyhopkat na kopec, kde jsem už nějakou dobu nebyla. Trochu nasněžilo a nad krajem se převalovala mlha. Mrazivý vítr pofukoval na boční vyhlídce řádně. Nahoře byla cesta docela zmrzlá, dole zase namrzly stromy i traviny a všechno vypadalo jako z jiného světa.
Podívala jsem se ráno z okna a nestačila se divit, cožeto je na všem za bílou pokrývku. Že by dorazil onen mýtický sníh, o kterém jsem v poslední době slýchala v legendách z dalekých krajů, kde se nečeká na zimu do jara?
Vše bylo namrzlé, pokryté jehličkami ledu, z nebe se sypala mrznoucí mlha, která na celém širém kraji ležela celý den. Zato nahoře na kopci svítilo slunce, čvachtalo bláto a zpívali ptáci. Jaro v tom ledovém vzduchu ještě cítit není, ale pohled na mlžný oceán to byl hezký.
Už je prosinec, uplynul první týden a já jsem se zase dostala do lesa. Listí je spadané, na cestách leží vrstva bláta a ptactvo poskakuje po zemi a loví svačinu. Cestou vzhůru jsem potkala menší hejno, úplně stejně jako nedávno v Ralsku u vodního zdroje. Jsou méně ostražití a více hladoví. Nevím, kolik toho dokáží najít v lese k jídlu, na zahradě jim však vždycky pověsím nějakou dobrotu.
Vysápala jsem se temnou zamlženou krajinou a lesem, v němž se ze stromů sypalo oranžové podzimní listí, až na kopec, ze kterého bylo vidět širé bílé moře převalujících se mlh. Cestou jsem vyfotografovala pár zákrut, stezek, detailů a natočila několik časosběrů, abych se podívala, jak se mlha valí údolím.