Trin's personal website about photography, urbex, rats, nature, events and PC games.
Nepravidelně si chodívám procvičit šunky a fotooko do zdejších hvozdů, a tak můžu vyhlásit, že se stromy už oficiálně barví do podzimních odstínů žlutozelené, temně rudé i oranžové. Mezi stromy pak pobíhají srnky, lesáci a po zemi hopká rozličné ptactvo.
Hleděla jsem z okna na modré nebe a rozzářené slunce a říkala jsem si, že dneska by to šlo, dneska bych mohla vyrazit do lesa. No a než jsem vystrčila nohu ze dveří, odněkud přilétly mraky. Po dopoledním jaru ani památky.
Dnešní epické nebe nebylo zprvu vůbec jisté. Vyrazili jsme na tradiční procházku do lesa, v němž se zhusta převalovala mlha. A v jedné části za několikerou zatáčkou se lehce vyjasnilo, vykoukly vrcholky kopců. Spáchala jsem audiovizuální záznam. Fičel vítr, takže nahoře mi to cukalo kamerou, ale pár několikaminutových záznamů jsem dala. Byla to nádhera. Nebe hrálo barvami, od nejtemnějších stínů po žhavé sluneční paprsky. Počasí pokaždé připraví jinou podívanou a když máme štěstí, tak se na to můžeme i mrknout.
Po dlouhé době jsem se vyhrabala ven na kratší procházky, než zase vlítnu na lození po kopcích a údolích. Už jsem se nemusela válet s bacilem v posteli, ono je to potom už dost otravné, hlavně, když jste dobrodruh.
Jednoho krásného parného dne jsme konečně vylezli na zříceninu hradu Ostrý. Hrádek byl založen ve 30. letech 15. století a byl opuštěn už ve století 16. Dochoval se zde oblouk jedné brány, kus sklepení a zbytky zdí z bašty. Jeho vizáž dokreslují čedičové sloupy. Přístupové schodiště je krásně zasazeno do skály. Ostrý se stal hezkým místem pro oko obdivovatelů romantických ruin.
Včera jsem se byla projít po naší hoře sopečného původu, Lovoši. Na Kybičce (to je ten kopec nalepený hned vedle) to krásně vonělo rozličným bejlím a kvetoucími stromy. Prošla jsem se po hřebeni k různým vyhlídkovým místům, kde v prasklinách skal rostou trsy květin. Vítr příjemně pofukoval a živáčka vidno nebylo. Občas dole v lese zapraštěly větvičky nebo zašustilo listí. Do toho pražilo slunce a rojili se hmyzáci.
Před rokem se Tematín topil v mlhách a na zem se snášel sníh. Tentokrát jsme si našli chvíli, když vykouklo sluníčko po týdnu pod smogovou pokličkou. Vyrazili jsme před polednem, abychom ještě stihli pár paprsků, než se zase vygeneruje nějaká duchna. Místy dost silně fičelo, některé úseky cesty pokrýval led, všichni tam pak chodili jako tučňáci. Na hrádku se střídal lid za lidem. Potkali jsme poněkud zdřevěnělého hradního pána, mrňavou kovanou kasičku na příspěvky, v níž to docela smutně cinkalo a také jsme se podívali do kapličky, která byla minule plná šutrů a nepřístupná.
Nesu zase kus lesa z výprav. Ruka mi od detektoraření už upadla a tak je zase chvíle procházet za běhu natípané obrázky šutrů, listí a dokonce i sněhových závějí. Vy, co jezdíte pravidelně lyžovat, si asi poklepete na hlavu a vy, co jezdíte pravidelně detektorovat, možná sedíte v nejbližší taverně a díváte se na tu nadílku z okna, krumpáč opřený o lavici.