Tím chci říct, že každou minutu bylo jinak. Vylezla jsem ve vánici a na závěr se přismahla na sluníčku. Za kopcem foukal ledový větříček a i sníh se tam držel, zatímco na straně chemické už bylo jaro, léto.
Čtvero ročních období
Radobýl Revisited
Naskytla se možnost jít se nechat ofouknout na vrch Radobýl, na kterém už jsme byli minule, a tak proč ne. Chvátat někam v dál se nám nechtělo, ale výhledy z Radobýlu, i když lehce zamžené, jsme si nenechali ujít. Cestou jsme ještě okoukli pár již prozkoumaných destinací a pak jsme se mezi divočáky vydali dom.
Procházka v přírodě
Dnes opravdu jen krátce. Bylo teplo, teplíčko, nad krajinou se proháněly mraky a slunce jimi zase prosvítalo a paprsky scanovalo pláně v okolí. Minule jsme byli na Radobýlu, dnes jsme se vyhnuli hlavním turistickým trasám neb přes prvolednový nápor téměř ani nebyly vidět. Vyvětrali jsme si ztuhlé krovky a pak už jsme se jen navrátili zpátky a věnovali se oblíbené kratochvíli, a tou jest stěhování nábytku do samohybu, aby se mohla odvézt skříňka a bude sloužit jinde.
Na zasněžený Ovčín
V noci na 5. prosince padal další sníh. Sebrala jsem tedy svých pět svačinových švestek a vydala se bruslit po rozbředlém sněhu stejným směrem jako den předtím. Cestou jsem se zdržovala jen decentně. Dokonce bylo vidět i na kopečky, které se minule schovávaly v mlze. Cesta na Ovčín byla věru veselá. Po úspěšném vyškrábání se vzhůru jsem se pokochala výhledy a s úplně promočenýma botama sjela z kopce jako Legolas (nebylo to v plánu). Parádní výhledy.
Zasněžený cintorín a vísky
Sníh! No to se musí jít ven. Vzala jsem naši turistickou skupinu na výlet po hřbitově a skrze pár vesnic. Kopce Českého Středohoří zmizely v mlze, ale krajina byla překrytá sněhem. To je vždycky všechno hezčí. Obešli jsme staré známé destinace, křížky a kapličky. Večer předtím jsme se dívali na Arctic a tak jsme si říkali, jak je to tam hezké. No a přes noc stihlo lehce nasněžit i v naší pustině. Paráda.