Cestou necestou, bahnem a závějí

No dobrá, s tou závějí to trochu přeháním. Představte si vrstvu rozbředlého sněhu a pod ním vrstvu bahna – a takhle ta cesta vypadá po celé své délce. Složitější to bylo nahoru než dolů. Jak už to tak občas bývá. Cestou se ještě pěkně rozpršelo, takže jsem si docela vážně říkala, že to otočím. Nakonec jsem to neudělala a vylezla jsem jak na skalní vyhlídku, tak na vrch Lovoš, z něhož byl hezký pohled do dálav.

Pokračovat ve čtení „Cestou necestou, bahnem a závějí“

První sníh?

Řekli mi, že má kopec bílou čapku. Nacpala jsem tedy fotův přístoj a sušenky do brašny a s elánem vylezla ze dveří, co naplat, že se modrá obloha během okamžiku přepla do zamračeného módu. Jak kdyby někdo cheatoval s počasím ve Skyrimu. Ale nelekla jsem se vlka nic a vyrazila jsem nahoru, kde již tou dobou panoval mráz a fukéř mi zmrazil fototlapy. Vytvořila jsem pár panoramat a detailů. Brodila jsem se sněhem (dá-li se to tak nazvat) a bahnem též.

Pokračovat ve čtení „První sníh?“

Na Boreč a zpátky

Boreč od Režného Újezdu.

Jak jsem si plánovala, tak jsem se konečně dokopala zajít si na vrch Boreč, který je znám hlavně zimními ventaroly, kdy je u úpatí kopce nasáván studený vzduch a sítí puklin ve skále putuje vzhůru, okolní hornina jej ohřívá, do vzduchu se také dostává vlhkost a v zimě tak můžeme pozorovat unikající páru v několika uměle rozšířených jámách. Čím větší mráz, tím lépe. Pára nahoře tvoří fotogenické ojínění vegetace v okolí. Měly by se zde nacházet i rozličné rostliny a živočichové, kteří využívají ohřátého vzduchu, ale na Borči se dost často vystřídá neskutečné množství lidí a tak netuším, jestli tu ještě něco přežilo.

Pokračovat ve čtení „Na Boreč a zpátky“

Lyžařský svah Ahoj a okolí

Sjezdovka.

Výhled po okolí nám sice zamazal opar, ale to nám nezabránilo vyškrábat se na kopec a projít se po lese. Na obrázcích se nachází sjezdovka Ahoj a její blízké lesní okolí. Ve stínech se daly nalézt titěrné zbytky námrazy. Ptactvo zpívalo v korunách stromů a sluníčko malovalo protáhlé stíny přes cesty. Lidstva se tu nacházelo jen poskrovnu. Kraj křižují cyklostezky, po kterých běhají hlavně psi.. tedy, asi ne, ale jeden se očividně vydal na špacír.

Pokračovat ve čtení „Lyžařský svah Ahoj a okolí“

Prosincová procházka na Ovčín

Vlevo se nachází cíl cesty.

Bývala bych vyrazila už v pátek, ale celý den jsme čekali, než dovezou nábytek a jen jsem mlsně koukala z okna. Po vichřici by bylo bývalo vidět do dálav ostřeji než dnes. Na Lovoš jsem vás vzala už v předchozích postech. Tentokrát jsem se vypravila na Ovčín, přes pole, okolo vodníka směrem ke Košťálovu. Z cesty jsem to krosla k hřebeni, po kterém jsem se vyškrábala kamzičí stezkou až na vršek kopce. Nedoporučuji po dešti. Krpál je to vskutku krpálovitý a nahoře stále roste ono husté křovisko. Určitě sem z téhle strany chodí hlavně zvěř (a Trin).

Pokračovat ve čtení „Prosincová procházka na Ovčín“

Na kopec a zpátky

V dáli vykukuje Milešovka.

Zhltala jsem kus žvance, sbalila si lesní výbavu a tentokrát i nabitý foťák a vyrazila jsem stejným směrem jako včera. Nad krajinou už se začala převalovat smogová poklička, ale vem to čert. Vyškrábala jsem se až nahoru na kopec kamzičí stezkou. Obešla jsem napajedlo, cvakla pár mlžných snímků dálav. Bylo docela hezky vidět na Kletečnou, Milešovku a další kopce. V dáli jsem spatřila i hřeben Krušných hor. Výstup proběhl v klidu a mým šnečím tempem. Bahno zmrzlo a ve stínech se držela jinovatka. Zpět jsem šla příjezdovkou, abych se mrkla na skálu a na západ slunce, které se ještě drželo nad hřebeny. Než jsem ale seskákala až úplně dolů, stihlo se schovat. Louka tedy bude zase klasicky temná, ale protější břeh byl krásně zbarven do oranžova.

Pokračovat ve čtení „Na kopec a zpátky“

Zimním lesem

Křivolaké stromisko na vrcholku.

Sbalila jsem sušenku, sklíčko, lesní ohadry a vyrazila jsem ven. Byl to takový ten náhlý popud, tažený vzácnými paprsky slunce. Cestou jsem spáchala pár šedo-hnědých bezkontrastních obrázků krajiny, která se tu na blogu objevuje celkem často. V lese vůbec nikdo nebyl, a tak jsem měla celou turistickou trasu pro sebe. Na meditační skále nahoře na kopci panoval klid a na to, že všude jinde fičelo, tady bylo příjemné teplo. Nikterak jsem nespěchala k žádným cílům, došla jsem, kam jsem došla, samotnou mě překvapilo, že to bylo až nahoru na pidikopec. Pár snímků z procházky vyberu a přilípnu k tomuto krátkému postu.

Pokračovat ve čtení „Zimním lesem“