Trin's personal website about photography, urbex, rats, nature, events and PC games.
Původně to nebylo vůbec v plánu, měli jsme namířeno do dolu cínového, ale naskytla se zajímavá destinace, ze které mi oči přecházely. Přijeli jsme na místo. Řidič se snažil vystoupit a poryvy větru ho uklidily zpátky do auta a zabouchly za ním dveře. Nad železobetonovou těžní věží, tyčící se jako citadela nějakého temného pána nad areálem dolu, letěly tmavé mraky a vítal nás mocný fukéř.
Divokou krajinou Krušných hor jsme se po několikahodinové namáhavé cestě s několika zastávkami dopravili k areálu opuštěného cínového dolu, který zanikl a byl rozebrán v roce 1947. Dnes se ve vzrostlém smrkovém lese tyčí železobetonový monument, jehož stěny pokrývá vrstva mechu.
Letní horka trochu povolila své sevření. Chvíli jsem pozorovala, jak se po nebi prohánějí duchny a hází stíny přes celou krajinu. Nedalo mi to a vypravila jsem se tedy na procházku. Protože jsem si v podzemí vyzkoušela časosběrné focení, chtěla jsem si ho vyzkoušet i nad zemí.
S průzkumnictvím této konkrétní destinace jsme začali už v roce 2013. Od těch dob čas od času zdokumentujeme stav věcí. A stejně jako před dvěma lety i tentokrát přijela výprava z Moravy (v hojném počtu jednoho ks fotografa). I má výprava byla zpočátku poněkud malá. Později se na jedné z křižovatek u výrobních sálů rozrostla o Indyho, který neváhal, nasedl do urbexwagenu a přiřítil se k dolu.
Konečně celé naší turistické skupince letos vyšla akce! A ne ledajaká, ale ve všech koutech lovosicka proslulá šermířsko-kejklířská podívaná. Valdštejnské slavnosti letos zahajoval již tradiční průvod měšťanstva, zbrojného lidu, malých i velkých rytířů, kejklířů a dělostřelců. V průvodu jel i Adam mladší z Valdštejna a jeho choť Alžběta Brtnická. Oba byli přivítání slavnostní salvou a douškem dobrého vína.
Pokračovat ve čtení „Valdštejnské slavnosti v Lovosicích 2018“
Ještě jednou jsme se vrátili k opuštěným budovám u letiště. Ani tentokrát jsme neobsáhli všechno. Z pojezdové ranveje jsme zamířili k prvnímu objektu, který ještě částečně slouží k účelům leteckého klubu. Tam jsme na vrata neklepali, ale vypravili jsme se do budovy naproti hangáru. Kromě pár nápisů a rozlehlého sálu nenabídla nic extrémě zajímavého, v prvním patře z potrubí ve stropě rostli trifidi. Venku v křoví jsme zavětřili a zamířili k jakési další stavbě, jejíž polorozpadlá šedá stěna prosvítala mezi stromy.
Kuřívody byly poznamenány vznikem i zánikem vojenského prostoru, avšak v dnešní době se sem navrací život a už bychom nepoznali, že tu ještě před desítkami let ležely hromady suti. Trávník okolo pošty a infocentra září zelení, střechy na kostele a na tvrzi jsou opravené a jíst se tu také dá.
Pokračovat ve čtení „Tvrz, kostel a pyrotechnické muzeum v Kuřívodech“
I návrat na místo, které jsem si pojmenovala „lázně“ se odehrál až po několika letech. Nestačím zírat, jak ten čas letí. Pravděpodobně se jednalo o nějaký sklad. Historii jsem si někam zašantročila společně s plánkem areálu. Ale to nevadí. Uvnitř panoval příjemný chládek.