Trin's personal website about photography, urbex, nature, events, drawings and PC games.
Rozpadající se víska na větrné hůrce byla úžasné místo. Z nějakého důvodu se mi zde hodně líbilo, i když mě obklopovala minulost, kterou už asi pamatuje jen málokdo. Ačkoliv mnohé – dnes zaniklé obce mají kořeny hluboko ve čtrnáctém století, na jejich kostech se prohání jen prach a ve stínech poletují netopýři.
Lesní cesty nás zavedly k opuštěnému dvoru a do zaniklé vesnice pod vrcholem větrné hůrky. Ze dvora zbylo ještě dost stěn i ohromných stromů. Ze zaniklé vesničky pak pár místností a studní se staletým velikánem na křižovatce.
Zaniklá víska, kterou jsem naposledy proslajdovala za deště (a několikráte předtím), byla zalitá sluncem, ptáci zpívali a jeleni a daňci poskakovali po lesích.
Navštívili jsme skalní soutěsku a obhlédli jsme dva hezké vodopády. Přes polorozpadlý most jsme se šli podívat i na druhý břeh. Všude kvetly rozličné květiny a zářily barvami do daleka.
Podzemí, v němž se line vůně paliva z kdysi obrovských nádrží, je celkem hodně rozsáhlé. Trvá skutečně dlouho, než se člověk dostane z jednoho konce na druhý. Z nádrží už zbývají jen torza a dochovaných je jen málo. Zdi zdobí vrstva popela, do níž už kdekdo vyryl svůj podškrab.