Povídka: Dopis

Rozechvěle otevírám zažloutlou obálku s dopisem, který jsem už neočekával. Jaké zprávy mi asi přináší. Na okno mé pracovny dopadá těžký déšť a i přes sametové závěsy dovnitř proniká trochu chladu zvenčí. Světlo pouličních litinových lamp se už rozžehlo a rozzářilo bílou mlhu, která se snesla do večerních ulic. Skulinami mezi pruhy látky pronikají dovnitř difusované paprsky a ožijvují jinak ztemnělou pracovnu, jejíž stěny, obložené tmavým dřevem jich většinu pohltí. Sleduji jeho strukturu a začínám mít jakési temné tušení a zároveň se nemohu dočkat, až se dozvím, co přimnělo Charlese napsat v tento nevlídný čas.

Pokračovat ve čtení „Povídka: Dopis“