Zasněžených zimních deset kilometrů. Bylo krásně, mrzlo až praštělo, vyválela jsem se ve sněhu. Baterie do kamery byly vycucány během pár záběrů. Nezmrzla jsem i přes menší souvrství, než jaké bych si brala jinam. Naštěstí nefoukalo a sníh byl krásně nadýchaný. I stalo se, že na některých úsecích nikdo nebyl, jen srnky a zajíci, a stále padal další sníh. Už nějakou dobu jsem tu takovou vrstvu neviděla, jsem ráda, že jsem se nakonec vykopala ven.
Zmrzlý les
Po velmi dlouhé době jsem se odhodlala vyhopkat na kopec, kde jsem už nějakou dobu nebyla. Trochu nasněžilo a nad krajem se převalovala mlha. Mrazivý vítr pofukoval na boční vyhlídce řádně. Nahoře byla cesta docela zmrzlá, dole zase namrzly stromy i traviny a všechno vypadalo jako z jiného světa.
Poslední únorový den na Lovoši
Podívala jsem se ráno z okna a nestačila se divit, cožeto je na všem za bílou pokrývku. Že by dorazil onen mýtický sníh, o kterém jsem v poslední době slýchala v legendách z dalekých krajů, kde se nečeká na zimu do jara?
Výprava na Milešovku
Nechtěli jsme se sápat na Lovoš, a tak jsme se rozprchli po okolí Milešovky, abychom nakonec vylezli na nejvyšší kopec Českého Středohoří, kam jsme také původně nechtěli. Tak, teď když jsem všechny zmátla, můžu přistoupit k detailům.
Zamlžená krajina
Vše bylo namrzlé, pokryté jehličkami ledu, z nebe se sypala mrznoucí mlha, která na celém širém kraji ležela celý den. Zato nahoře na kopci svítilo slunce, čvachtalo bláto a zpívali ptáci. Jaro v tom ledovém vzduchu ještě cítit není, ale pohled na mlžný oceán to byl hezký.