Trin's personal website about explorations, nature, events and PC games.
Po několika letech nepřítomnosti na vrchu Ovčín jsem se rozhodla, že je čas hodit na jeho vrchol očkem. Cestou jsem zahlédla i divokou vesnickou zvířenu, vyfotografovala jsem různé pamětihodnosti, například svatého Václava a taktéž jsem se snažila neodletět, což se mi nakonec podařilo a v některých proláklinách vichr nefoukal. Fukéř byl opravdu mocný a den předtím pokácel něco stromů.
Hurá, podzim! No dobrá, chvílemi to ještě vypadalo na parné léto, obvykle do okamžiku, kdy se v dálce mezi stromy začal rýsovat hřeben některého z vrcholů. Ale protože nakonec nepršelo, proběhla akce hladce. Měla to být zdravotní procházka, která se nakonec trochu zvrhla v lození po kopcích.
Zasněžených zimních deset kilometrů. Bylo krásně, mrzlo až praštělo, vyválela jsem se ve sněhu. Baterie do kamery byly vycucány během pár záběrů. Nezmrzla jsem i přes menší souvrství, než jaké bych si brala jinam. Naštěstí nefoukalo a sníh byl krásně nadýchaný. I stalo se, že na některých úsecích nikdo nebyl, jen srnky a zajíci, a stále padal další sníh. Už nějakou dobu jsem tu takovou vrstvu neviděla, jsem ráda, že jsem se nakonec vykopala ven.
Po velmi dlouhé době jsem se odhodlala vyhopkat na kopec, kde jsem už nějakou dobu nebyla. Trochu nasněžilo a nad krajem se převalovala mlha. Mrazivý vítr pofukoval na boční vyhlídce řádně. Nahoře byla cesta docela zmrzlá, dole zase namrzly stromy i traviny a všechno vypadalo jako z jiného světa.
Podívala jsem se ráno z okna a nestačila se divit, cožeto je na všem za bílou pokrývku. Že by dorazil onen mýtický sníh, o kterém jsem v poslední době slýchala v legendách z dalekých krajů, kde se nečeká na zimu do jara?