Svatováclavské slavnosti 2015

Na Svatého Václava jsme se s Indym domluvili, že půjdeme hodit oko tady u nás, v našem malém chemickém městečku. Akce mi přijde rok od roku větší. V každém koutu města hraje jiná kapela. Všude jsou stánky, kolotoče a také se otevírá radniční věž.

Alespoň na tento den. Vyrazili jsme kolem poledne, prošli stánky a utratili něco korunek (fun fact – Minecraft dorazil do stánků na poutě, takže Creeper už je můj). Indy byl zhusta nakřáplý a tak pak šel domů a já taky – aspoň na gáblík. Později se stavila neteř (my o vlku a vlk buší na dveře), to jsem se rozhodovala, kdy vyrazit, abych ještě stihla exkurzi do věže, než ve čtyři zavřou. Dlouho jsme tam čekali, než se na nás dostane řada. No, měla jsem jít už dopoledne, co vám budu povídat. Naštěstí jsme se ještě nějak vlezli a tuším, že otvíračku o kus prodloužili, i když už to asi musel být opruz :D. Za námi se stále srocovaly davy.

A tak jsem navrhla, určitě nejsem jediná, že by bylo turisticky zajímavé otevírat věž častěji, nejenom pro místní. Ani to tam nemusí být nablýskanější a klidně by mohli vybírat malé vlezné, proč ne. Urbexákům mezi námi udělá radost i lehce odrbaná zeď a koroze na schodišti.

Zase jednou dobře vyšlo počasí a celý den svítilo slunce. Neteř pak razila za svými lidmi do Cukrovaru a já jsem se mohla přesunout k historické scéně. Jak jsme se tak všude zdržely, přišla jsem až na závěrečnou bitvu dětí. Letos mi to s těmi šermíři zase zhusta nevychází :D.

Pak jsem šla omrknout dravé ptactvo, které odpočívalo vedle na bidýlkách a odplacatila se k pódiu v lesoparku, kde zrovna oznámili Vlastu Horvátha s kapelou. Paráda, takže jsem se zavěsila na přední zábrany, vytáhla foťák a stála tam až do konce :). Pár obrázků, jako vždy, našoupu dolů pod článek. Hráli převážně vlastní texty, ale potěšili mě i songem The Final Countdown od Europe. Později jsem jim poděkovala za hezký koncert a ještě jsem si odnesla fotku s Vlastou a obrázek s podškrabem, protože proč ne :), když to šlo a VH byl milý a to většinou na lidi nemluvím. Ale tentokrát mně nikdo nestál za zády, nekomentoval to a netahal mě pryč, hehe.

To už se setmělo, ruka mi přimrzala k foťáku, šíleně mě bolela záda, místy jsem měla chuť se na to zábradlí pověsit jako kus hadru, ale myslím si, že stálo za to tam jít ještě jednou a počkat si před pódiem. Bylo mi fajn. Doma jsem pak dala horkou sprchu a kýbl horkého čaje, pro jistotu. Obrázky zpracovávám až teď – o týden později, a to mám ještě spoustu restů z jihu, no uvidíme. Na sepsanou.

Svatováclavské obrázky