Sutě opadavé

Víkend se velice vydařil. Svítilo žblunce tak, jak v zimě velice často nebývá zvykem, na balkoně prý bylo teplo, a tak jsme s Indym po dlouhém přemlouvání a resuscitaci krevního oběhu velice dobrým kafíčkem z úplně prťavého hliníkového mocca kávovaru, vyrazili po cestách a necestách do lesů. Zase jsme potkali nečekané rozpadlosti, mechy a zákruty.

Po pátečním plesu jsem ani neočekávala, že vstanu, nebo že alespoň napůl otevřu jedno oko, ale byla jsem zelená až za roh a musela se nafutrovat něčím dobrým. Modrá obloha provokovala přes okno, až mi bylo nabídnuto kafe, u kterého jsem si nebyla ani trochu jistá, že to je dobrý nápad. Ale byl! Příjemně překvapilo. Sehnala jsem tedy dohromady hejno opic, které se mi motalo okolo hlavy, vzala si situaci nepřiměřené ohadry a vyrazila s Indym obvyklým směrem.

Druhý den, tedy v neděli, bylo příjemněji, protože se mi podařilo v noci konečně zabrat a žádné opice už kolem neskotačily. Oňuchala jsem si jednoho z myšáků (pěkně rostlá „morčátka“), což pak vneslo zuřivé reakce do mé domácí smečky (stačí trocha „cizí“ myší vůně na mikině a už se to hádá a nárokuje, i když se teď zase tváří jako nejlepší kamarádky a chrupkají smotané v klubíčku). A také jsme vyhopkali ven.

Zvedli jsme kotvy, tentokrát i s Montgomerym, a vyrazili za ruinou, jíž jsme objevili docela nedávno. Bylo více času na fotografování celého objektu, ačkoliv jsem zase odešel bez stativu bos a přes oči jsem neviděl, páč fičel ledový vítr. Již podruhé nebylo ono slibované teplo, ale tentokrát si na nás zima nepřišla a vybavili jsme se vrstvami navíc.

Zimní urbexy