Střípky ze života mých pískomilů

Soužití se zvířátky bývá plné radostí i strastí. Je zábavné je pozorovat, když se hemží a staví si hnízdo, přetahují se o zrníčka nebo prolézají novou ubikaci, kterou posléze svými architektonicky založenými zuby přetvoří k obrazu svému. Sepsala jsem pár krátkých příhod, které se za ta léta chovu udály v nadměrném množství.

Pískomil si rád staví hnízdo

Ne nadarmo se říká, že někdo pobíhá jak myška (možná znáte „jako fretka“) a syslí si zásoby, křečkuje… Pískomilové to mají stejné a co se pelíšků týká, nepohrdnou školními sešity, nepohrdnou povlečením a nepohrdnou ani záclonami, které obvykle visí dost daleko od klecí na to, aby o ně člověk neměl strach. Jenže chyba lávky, stačí aby trochu zafoukal vítr a bystré očko nenechá tak vzácný a kvalitní materiál zapadnout v zapomnění. Šikovné packy, které natáhne z druhého patra klece pak dopraví materiál k zoubkům a může se začít zpracovávat. Když se takhle na patře sejde ještě pár dalších kolegů, jde práce rázem rychleji od… tlamičky a pelíšek je během chvíle hotov, co naplat, že to byla vážně pěkná záclona a docela nová. Skupinka huňáčů si v ní andělíčkovsky spí a nedává nikterak najevo nějaké vzrušení. Ani vyklepat se z toho chuchvalce nenechají a své opatrovatelky pohoršeně sledují, zachumláni v hřejivé cupanině. Co se dá dělat. Myška si vždycky může najít jiný materiál, nejlépe přímo před očima lidského opatrovníka a jak se toho vždycky nechtějí pustit, potvory jedny. Já měla takových rukávů od mikin rozkousaných, jaj těch problémů s mamkou pak…

Stříberka si myslí, že se zbytečně čílíme.
Stříberka si myslí, že se zbytečně čílíme.

Pískomil má nejraději, když na něj není vidět

Objednaly jsme si ve zverimexu klec. Původně měla být velká, ale z nějakého důvodu přišel vcelku trpajzlík i přesto, že jsme složily nemalou zálohu. No co se dá dělat. Hodit jsme jim to na hlavu nemohly, protože už bylo třeba pískošky přestěhovat do většího. Byla to taková dvoupatrovka, nepříliš vysoká, plošiny samozřejmě umělohmotné, dno bylo docela bytelné, pro jistotu jsme ji ještě vložily do krabice s odříznutým vrchem a přední stranou. A jak tak na pískomily nebylo pěkných pár týdnů vidět – hlavně pod tou nižší úrovní, stalo se to, že se zvířata občas vyskytla mimo klec. Nezbylo nám nic jiného, než tu zdánlivě bytelnou ubikaci rozebrat a zjistit cožeto. Samozřejmě že bytelná klícka pro hlodavce neodolala jejim utajeným nájezdům a chlupáčové se suveréně prohlodali ven, paráda, takže co s tím? Jít to hodit na hlavu výrobci? Pěkná štreka. Vyřešily jsme to dřevěným rámem, který dno těsně obalil kolem dokola a zviřátka přestala na čas prchat. Přesto těch lotrovin nenechali a pustili se pro změnu do dřevěné boudičky, nutno dodat, že ji rozšířili o nějaké tři vchody, pravděpodobně šlo o nutný architektonický zásah, nikdo se k tomu nevyjádřil, zamrkala na nás jen tmavá potměšilá očka obyvatel budky.

Do krabice začaly chodit odspodu, tady na ně bylo moc vidět.
Do krabice začaly chodit odspodu, tady na ně bylo moc vidět.

Pískomil rád procházky, hlavně ty bez dovolení

Víte jak asi vypadá zavírání u novějších klecí, nahoře je prohnutý úchyt dvířek, který se zašprajcne za mříž nad nimi a vypadá také vcelku bytelně, občas je potíž to vůbec otevřít aniž by se ten horní drátek, za který je to zajištěné, neprohnul. Tam kde má člověk problém, tam si zvířátko poradí. Jeden z pískomilů přišel na zajímavý systém – pevně sevře spodní část úchytu v zubech a předních tlapkách, zadními se zapře za mříže pod dvířky a na boční straně a škube s tím tak dlouho, až se mu povede vrátka doslova vyrvat a hurá na výlet. Pak vždycky někdo přiběhne, že se mu nějaká myš promenáduje po pokoji – naštěstí se jich tu u nás nikdo trapně nebojí. A chyťte si chlupáče, když už je během několika hodin na svobodě divoký jako nikdy.

Jestliže pískomil někdy pláchne, je třeba být trpělivý a čekat s plným talířem až se vrátí.
Jestliže pískomil někdy pláchne, je třeba být trpělivý a čekat s plným talířem až se vrátí.

Pískoškové se mají rádi

Náš první pískomil – černý s bílým proužkem na náprsence – Punťa se jmenoval, žil už u nás nějaký ten pátek, když jsme se konečně rozhodly, že mu pořídíme kamaráda. V té době to samozřejmě bylo tak, že jsme ve zverimexu otravovaly co chvíli, až nám jednoho večera slečna přišla říct, že už je mají. Přikoupili jsme tedy dalšího – Jerrynku, že je to Jerrynka jsme poznaly podle veliké náklonnosti, kterou ke zvířátku náš první chlupáč choval. To asi bude znamenat brzkou rodinku, jenže byl tu problém, že terárko bylo jen jedno – větší sice, než jaké camprlíky vidím dneska, ale na drobotinu by nestačilo. Rozdělily jsme ho tedy dočasně kartonem a běžely ještě pro jedno. Tihle dva nikdy neměli potíže s tím, když od sebe byli delší chvíli. Ale abych se vrátila zpátky k věci, než jsme se připotácely zpátky s druhým teráriem už bylo zaděláno, chlupáčové se k sobě protáhli neskutečně úzkou skulinou a jak se tak skamarádili, za několik týdnů na svět přišla první várka drobotiny. Víte, příroda si vždycky pomůže a tihle dva se měli vážně rádi, jestli to tak o nich můžu říct. Nakonec jsme je raději rozdělily na chlapečky a holčičky, protože běhat každé dva měsíce pro nové terárium opravdu nešlo. Přesto se scházeli a vždycky v přátelském duchu, zatímco poslední generace pískomilů, nejenže dost trpěla na nádory a to bylo stresující jak pro nás tak pro ně, ale byla i dost agresivní, bohužel si člověk dost dobře nemůže ověřit, z jakých podmínek zvířata přicházejí, i když vypadají zdravá, pravděpodobně šlo o nějaké příbuzenské křížení. Nevím. Smutné. Veterinář teď musí mít v ošetřování těchto hlodavců docela velkou praxi.

Probíhající ochočování pískomila ze smečky 2010.
Probíhající ochočování pískomila ze smečky 2010.
Taťka a jeho krabka.
Taťka a jeho krabka.
Nahoře Taťka, uprostřed Bulan filozof, dole Špíček.
Nahoře Taťka, uprostřed Bulan filozof, dole Špíček.

Pískomil přišel o zuby, co s ním?

Stane se. Horní mu vypadaly, spodní dorůstaly. Docházely jsme na ošetření asi každý měsíc, abychom ty spodní řezáky nechaly zkrátit. Opatrovatelky už si zvykly a mají gryf v držení pískomila a veterinář si zase zvykl, že musí občas zvířátko nahánět po ordinaci, když se gryf přeci jenom nezvládne. Nakonec je docela veselo a uvolní to atmosféru. Možná si myslíte, že to pískomila stresuje. Asi ano, ale časem si zvyknete oba, a když se vyloženě netrápí, choďte s ním k doktorovi. Náš pískomil – Bulánek filozof takový problém měl, nakonec žil na kašičkách a péče o něj byla vyloženě nadstandardní. Když měl volno na procházku pobíhal si po chodbě nebo po pokoji, nikdy s ním nebyl žádný problém, jen ty zuby… Zamyšlené zvířátko. Maminčin mazánek – vždycky se lísal ke své pískomilí mamině a to i když vyrostl, hlavně tedy rád meditoval, proto ten „filozof“, měl takový zamyšlený výraz, do ničeho se moc nehrnul, to jeho taťka byl opakem. Jeho akční rádius a inteligence neměla konkurenta, to mě u pískomila dost překvapilo v porovnání s jeho dětmi – takoví moulové, to taťka se dostal vmžiku všude, všechno vyřešil a pro všechno si došel sám, svého času prý byl týden ve zverimexu nezvěstný a pak se objevil ve zdraví – zvláštní zvíře. To náš Bulan filozof si vždycky maximálně vylezl pod rantl na pohovce, kde bylo místo akorát pro něj (co se šířky týká) a odtud pozoroval svět. Jako jeden z mála žil déle jak čtyři roky a to je u pískomila kmetský věk. Tak to vidíte.

Prehistorický snímek taťky Bulánka.
Prehistorický snímek Taťky Bulánka filozofa.