Strašidelným hustolesem

Protáhli nás strašidelným hustolesem za zvuků vlčího vytí. Tedy nejprve radar hrozil bouřkou, která se vypršela za kopcem a než se dostavila turistická skupina B, stihlo zase vysvitnout slunko. Zcela zištně jsme se nejprve zastavili v hospodě na gáblik, který sestával z bramborové polévky (to jsem si dala, om nom) a lízátka (bohužel ne pro mě). Rozhlédli jsme se po zahrádce, pokochali se rybičkami a potápníky v umělém jezírku a odebrali se směrem na zříceninu.

Já, nejvyšší slepoň, jsem našla hříbek a babku, zatímco turistická skupina C hledala dítě, které stálo přímo před ní, což bylo docela vtipné, když u toho byl jeden osobně. Na zřícenině jsme se, jako již tradičně – podruhé v tomto roce, rozhlédli po kraji a pak jsme vyrazili na cestu dolů. Padl návrh, abychom se rozprostřeli do rojnice, aby nám žádná houba neutekla, avšak téměř okamžitě se hlavní navrhovatel málem rozprostřel po zemi, když tak pěkně zakopnul o šutr v lese.

Zase jsme, jako již tradičně, podcenili zásoby many a ještě než jsme došli k potoku pod kopcem se zříceninou, v lahvích šplouchalo jen pár decentních loků. Nadále jsme podcenili také rychlost, s jakou se údolím šíří černočerná neprostupná tma, takže jsme byli baterky či louče prostí a v neposlední řadě chyběl kyblíček na houby, které jsme ale původně hledat nešli.

Po exkurzi na kopec, jsme nabrali směr Opárenský mlýn, další zrekonstruovaná stavba v údolí, lemovaném železniční tratí. U mlýna se nachází rozcestí a informační cedulky. Jedna cesta vede do Chotiměře a druhá do Velemína. Nejprve jsme se vydali do Chotiměře, kde jsme se mohli kochat hustolesem, oparem na dně údolí, starými viadukty a v neposlední řadě i jedním z mostů s veleslavnou nedostavěnou dálnicí D8. Když už jsme měli dost nakocháno, otočili jsme to zpět ke mlýnu a tam vyrazili směrem k Velemínu. Cestou nás čekaly ruinovitosti a taktéž se začalo smrákat. Každopádně hledání hub po tmě má také něco do sebe. U starého srubu jsme se otočili a okolo ruinovatostí a mokřadu valili pod obloukovým mostem zpět.

Nejstrašidelnější úsek cesty. Osamělý les, temný tunel pod železnicí a když jsme pak před jedním mostkem narazili na černou postavu s velkým černým psem, byli jsme rádi v náš hojný počet, i když se ukázalo, že postava není zas až tak děsivá a že jenom nějaká slečna venčí bestii domácí. U jednoho z viaduktů je ještě jeden menší se starým náhonem ke mlýnu, ale koryto je zborcené a cestička zarostlá kopřivami, ale jinak je to hezká stará stavba, kde by se s trochou snahy dalo taky něco blejsknout. Pod kolejemi je i úzký průchod do něhož jsme se z nedostatku noktovizorů a protichemických obleků neodvážili vkročit. K Černodolskému mlýnu jsme došli za tmy tmoucí a klikatými cestičkami odklokotali samohybem k domovu.

Milešovský potok se během toho roku a čtvrt, co jsem v údolí nebyla, poměrně činil. Přesunul břehy, podemlel mostky a starý známý splav přetvořil v hlubokou tůni a sebral s sebou velký kus kamenitého břehu. V roce 2010 celé údolí zaplavila divoká voda z velkých dešťů, čili se není čemu divit. V tůňkách a pod mosty občas žijí ryby, malé hbité potvůrky, které se rozhodně nemíní vystavovat na odiv kolemjdoucím. Obvykle se jen někde rychlostí blesku mihnou a zmizí neznámo kam.

V údolí leží i morový kámen, připomínka morové epidemie z roku 1680. Byl sem přesunut z morového hřbitova. Nachází se zde kemp Jordán – několik budov, udržované hřiště a spousta dřevěných chatiček, které jsme obdivovaly, když jsme byly ještě malé. Pro unavené tvory jsou připraveny lavičky nebo zastřešená posezení.

Trosky hradu Opárno jsme oňufali několikrát, mnoho let jsem tam nebyla. K troskám se lze dostat za viaduktem, stačí jen přejít potůček a vysápat se po cestě, která zčásti vede podél kolejí. A nahoře nikdo nebyl. Takové štěstí. Slunce, klonící se k západu, barvilo zbytky opevnění do oranžova. Mezi zdmi bylo hrobové ticho. Naprosté. Společně s výhledem do zalesněného kraje opuštěné trosky inspirovaly k zamýšlění se nad minulostí místa. Jak to tu vypadalo, když byl hrad ještě fungující sídlo.. Zachovala se malá část sklepení a zbytky obvodového zdiva. Kdyby hrad nebyl tak frekventovaný, asi by ho už dávno a definitivně pohltila sama příroda.

Nádražní budova, kterou jsem narychlo zdokumnetovala při jednom čekání na vlak (který tam už nejezdí, protože páni, co si vozí zadky ve svých samohybech, mají, co se sesuvu půdy týče, v rukávu jenom samé bohužely, byla to krásná trasa přes Středohoří pro romantiky a fotografy a taky kloudná cesta na sever do Teplic, cywe, dneska už nejezdí ani většina autobusů – gratuluju, asi máme sedět doma, hej) už neexistuje. Rozebrali ji ani nevím kdy, jednoho dne tam prostě na nás čekala jen rovná plocha, posypaná štěrkem. Pominu-li nasrání z dodrbané dopravy, je Opárno příjemnou destinací, ještě když jdete lesní cestou, kam se za vámi davy kolistů nevyškrábou.

Rozličné záznamy z údolí