Skorolistopadové opékání a jiná světlíška

Mám tu pár náladovek (doslova), které jsem nasbírala během podzimu. Vždy když nastanou podzimní mlhy a tma je téměř neustále, sluníčko nepovystrčí nos, mám náladu zapálit svíci, třeba pro někoho nebo jen tak. Pár mi jich voní v mém skladišti (skříň, ve které je snad úplně všechno, od dřevěných mečů, larp ohadrů, goth ohadrů a detektor hadrů, přes batohy, helmy až po bedny s šutrama a nářadím), takže když přijde jejich čas, vytáhnu jednu z nich, no a nakonec z ní zbyde ještě korýtko na chlast :), taková blbůstka.

Představuji si, jaké by to bylo být někde u lesa, v chatrči, u krbu, venku zima, mlha, možná i sníh a v chajdě pohodička, leháro, v ruce nějaká pěkná knížka, třebas Vetřelci nebo Zaklínač.. nebo zombičina od Kulhánka, která v takové chatrči také začala.. :D. Inu, bylo by to hezké. Ten malý mihotavý plamének svíčky mě uklidňuje a podkresluje rozličné zimní nálady, které zrovna nehýří extroverzí a nadšením pro existenci. Vždycky si vzpomenu, jaké to bývalo dřív, ještě u babičky, hromady sněhu, dřevo praskalo v kamnech, les byl ještě na svém místě, často jsme prolézali propletence kořenů vzrostlých buků a dubů, rostoucích při okraji čas od času mizejícího potoka a hledali v nich malá jezírka, nebo jsme zalézali mezi kořeny stromiska, které tvořily týpí.

Ten les celý vykáceli, mimochodem, zjistili jsme to při naší návštěvě o dvacet let později. No, prostě nám rozkopali hrad z písku, hajzlové. Dokonce tam vyrostla vodárna, hned u cesty, kde jsem se učila lyžovat a tehdy jsem se každé dva metry válela. To bylo tuším naposledy, co jsem na tom stála :D. I Vánoce tehdy byly jiné. Dnes už mě ten zběsilý shon, co všichni provozují a svátky samotné, nezajímají, ale tehdy se nesly v duchu perníkových chaloupek a těšení se na Ježíška. Jak to všechno vždycky tak rychle vyprchá a zmizí, když lidé odejdou.

Svíčka, plamének pro někoho.
Svíčka, plamének pro někoho.

Nu, nedávno jsme oprášili opékací harampádí. I to se nám podařilo po velice.. velice dlouhé době. Takže letos, dokonce několikrát, došlo na opékání buřtů venku. To dřevo ještě štípal děda a část se ho sem navozila. Na svou příležitost čekalo také mnoho let, až červotoči neměli téměř co žrát, sbalili si kufry a odstěhovali se do vedlejší skříně, která se při likvidaci rozpadala na prach. Ach, ty jemné osudy.

Poslední opékání proběhlo na konci října, byl už skoro listopad a my, v podvlíkačkách, třech mikinách a zimní bundě, sedíme okolo ohýnku a natěšeně hledíme na ten kus zčernalého žvance. Naštěstí si nás nikdo nevšímal, a tak se ani nepřišel přiživit :). Bylo to cool a fajn. Zalili jsme to čajem s rumovou příchutí z termosky, jejíž přednosti oceňujeme především v hlubokých temných lesích, v nichž se převaluje tak akorát mlha, případně nějaký ten divočák. To by bylo z tohoto soudku prozatím vše.

Skorolistopadové opékání buřtů.
Skorolistopadové opékání buřtů.