Silence

Uvažovali jsme, že vytáhneme ten starý žlutý hadr, co měl být původně na závěs a náležitě se jím omotáme, vezmeme koryta, zvonečky a dáme se cestou tibetských mnichů, jenže na kopci to není na závěs, ale na čepici, rukavice, dva svetry a další vrstvy a taky by ta koryta zůstala prázdná, možná by do nich někdo plivl. Umínila jsem si, že musím mít fotku „těžce nad věcí“. Těžké to fakt bylo, neboť jsem se do kopce skoro neunesla a taktéž mě rozesmály schody, které moudřejší raději obešli, protože koho má bavit zvedat nohy. Stromy tu rostou v podivných formacích, někdy skoro z kopce, jindy se tak divně kroutí.

Nahoře bylo náááádherné ticho, jen ptáci štěbetálci zpívali své písně. Našla jsem úplně ideální meditační místečka a na jednom ze stromů povlávaly zbytky meditačních praporků. Země byla pokrytá mechem, který v záři slunce zlátl a roztodivně pokroucené stromky s aranžmá z rozpraskaných skal a kamení, jako by je z pětisetleté japonské zahrady vyloupnul. I když v japonských zahradách je to naopak. Autor se snaží přírodním scenériím přiblížit. Veškeré problémy lidstva se smrskly stejně, jako se smrskla města, vesnice, domy a na kokoty nebylo vidět. Docela fajnově strávené odpoledne.

Až na vrchol