Rozpadlé budovy u letiště

Ještě jednou jsme se vrátili k opuštěným budovám u letiště. Ani tentokrát jsme neobsáhli všechno. Z pojezdové ranveje jsme zamířili k prvnímu objektu, který ještě částečně slouží k účelům leteckého klubu. Tam jsme na vrata neklepali, ale vypravili jsme se do budovy naproti hangáru. Kromě pár nápisů a rozlehlého sálu nenabídla nic extrémě zajímavého, v prvním patře z potrubí ve stropě rostli trifidi. Venku v křoví jsme zavětřili a zamířili k jakési další stavbě, jejíž polorozpadlá šedá stěna prosvítala mezi stromy.

Budovu jsem prošla skrz naskrz, je to pěkné bludiště, které vypadá na jídelnu. Nabízí prostorný sál na urbexácký bál, zde se zhusta vyřádili kuličkáři všeho druhu. Vchod, nebo spíše východ směřuje do dalšího křoví, v němž se ztrácí asfaltové chodníky a betonové panely cest. Můj orientační nesmysl mi říkal, že tamtudy by se dalo jít zpátky k vězení, odkud jsme odstartovali.

Ale na odchod ještě nebyl čas. Přešla jsem okolo komína za jídelnou k další nízké podlouhlé budově, která připomínala již dříve a jinde navštívený sklad, akorát byla v mnohem lepší stavu. Zdi ještě svítily bílým nátěrem a tak uvnitř nebyla zase až taková tma. Prozkoumala jsem jednotlivé sály, svažující se koridory a bazénky. To už se na nebi začaly nahánět šedé duchny.

Po krátké žrací pauze jsem se zašla podívat do poslední budovy z této trojice. Uvnitř se nacházel jen prázný sál s rozpadlou dřevěnou podlahou, nějaké pobočné místnosti a růžově natřená záchodová místnost.

Když jsem všechno prolezla a zdokumentovala, všichni jsme vyrazili nazpátek k urbexwagenu, zanechanému napospas nedaleko. Všude se křižovaly silničky a parkoviště, takže by bylo celkem snadné zbloudit. Pamatuji si, že když jsme tu byli poprvé, bylo to docela pohlcující.

Cestou jsme objevili ještě dvě budovy. Jedna stála už jen zčásti a její přítomnost v hustém porostu prozrazoval vysoký hranatý komín. Druhá budova s šedivou fasádou obsahovala sbírku bytelných dřevěných dveří, schody do prvního patra odvál čas.

Celá naše výprava však byla již značně uondaná třeskutým vedrem, a tak se nikdo neodvážil šplhat po přistavených dveřích nahoru na balkon. Když jsme se konečně vymotali z tohoto zarostlého urbexáckého lunaparku, naházeli jsme všechny krámy do kufru samohybu a odkvačili zpátky do civilizace.

Video

Foto