Prokopské údolí 2011

Ve středu jsme vyrazili směrem k Prokopskému údolí. Do Jinonic jsme jeli klasicky busem. Z Jinonic jsme to vzali po zelené, pokochali se vesnickou architekturou a dovalili na kraj lesa, který byl označen cedulí, čili jsme nezabloudili. Sestra našla trasu někde na nějakých onlajnových výletech po Prahe a narozdíl ode mě má dokonalý orientační smysl.

Prošli jsme okolo bývalého dolu po cestě nahoru k louce, kde byla lavička, na které jsme nasáli a kochali se krajinou, trpaslík trotlil okolo. Lezla tam po mně housenka a celý keř opodál byl obalen kokony a housenkami v nich. A tak jsme si hned vybavili naši oblíbenou epizodu z Akt X s názvem Soumrak padá. Dále jsme pokračovali k loučce u níž se nacházelo naleziště zkamenělin. Možná mám ještě šutr z cesty. To už jsme šli po žluté značce na velkou louku, kde bývalo hradiště a kde se teď pasou kozy a ovce a po jejímž okraji jsou tak různě rozeseté lavičky. Šli jsme si tam sednout hned zkraje, kde jsme téměř dosáli lektvar, až potom jsme se vydali zpět na cestu a poté podél skalnatého okraje nad Prokopským údolím. Cestou do údolí jsme sledovali droboučký potůček. Dole tekl potok a na hřišti s ohništěm a lavičkami jsme se zase zastavili. Napadlo nás, že by nebylo marné jít sem někdy s buřtama a opéct si je, tedy, kdyby s námi šel nějaký nosič buřtů. Ohniště tu je.

Pak jsme šli dál a dál, podél potoka a okolo skal. Další pauza proběhla až u lavičky poblíž jakéhosi mokřadu. Pod Hůrkou je nějaký rybník, ale míra vyflusanosti nám nedovolila zkoumat ho blíže. Přes Hůrku jsme došli až do pizzerie Palatino, kde jsme si zase dali pizzu Carpaccio napůl a já si dala Stellu a ségra desítku. Po příjemném větříku a stínu v údolí byla Hůrka, plná králíkáren, jako pěst na oko, ale pizzerie na závěr byl dobrý nápad, i když se nás slečna ptala jestli už mi bylo osmnáct (což mě pokaždé zhusta pobaví).

Z tohoto výletu plyne následující ponaučení: lektvaru není nikdy dost, stejně tak jídla a hlavně si zas nezapomeň tu kšiltovku a nátěr. Citlivější povahy půjdou v tričku (bledým počítačovým zalejzákům hrozí vzplanutí). Kochat se můžete jak na skalách, tak v údolí a nikdo vás nikam nepopohání. Občas jsme se prostě kochali klidně i dvacet minut, když kolem nikdo nesvištěl a nepoletoval a taky jsme trdlili a dělali srandu. To by mohlo neznalé kolemjdoucí poněkud mást a případné ochotné nosiče buřtů i děsit. Ale když si vezmete knihu a půjdete sami, můžete si to užít v klidu, nebo s přáteli projednat důležité věci. Třeba, kdo příště vezme tu deku a na co se budeme večer dívat. A protože jsme nějak minuli jezírko v samotném údolí, musím se tam jít zase někdy mrknout.

Prokopákem