Povídka: Vision of silence

Ticho. Tak strašné ticho, nasycené lidskou zlobou a nenávistí. Tma. Zdá se, že přichází a odchází jako mořské vlny se svou vražednou pravidelností. První záblesk bílého světla a pak několik dalších. Mísí se s neznámými obrazy. V dálce byl slyšet nářek, rychle se však ztratil v řinčení kovu. Bílé světlo, které ještě před nepatrným zlomkem času oslepovalo, náhle zmizelo. Vtáhla jej do sebe temnota, která halila starobylý hvozd, vzdálený několik dní cesty od posledních obydlených krajů.

Vítr si pohrával se spadaným listím mezi staletými zkroucenými kmeny stromů, jejichž větve čněly nad bitevní vřavu jako zlámané pařáty, chystající se uchvátit nepozornou oběť. Nepřinášel žádný čerstvý vzduch. Proháněl se při zemi a cestou nabíral jen její zatuchlost… a pach čerstvé krve, která prýštila z ran mnoha udatných bojovníků. Jako jediní měli tu odvahu postavit se zlu, které terorizovalo jejich vesnice a nedávalo jim možnost úniku do bezpečnějších končin. Temný pán, jenž vládl mocným kouzlem, udělal ze všech, co se pokusili uprchnout, své odporné sluhy, zbavené vůle.

Nyní ti, kteří bojovali na staré lesní cestě, pomalu ztráceli víru i naději na přežití. Řady dříve početné družiny bojovníků již značně prořídly. S přibližujícím se soumrakem sílila moc temného pána.

Další muž padl, zasažen do spánku dvojsečnou sekyrou. Na okamžik se rozhostilo přízračné ticho. Dvoumetrová postava se nad tělem zemřelého pozastavila. Michael pohlédl na posledního z bojovníků, který se právě vymanil z obležení jeho přisluhovačů několika úspornými seky. Hraničářský oděv měl zbrocený krví. Těžce dýchal. Sotva se držíce na nohou, znovu pozvedl svůj meč. Stál tváří v tvář největšímu nepříteli – sám. Napjatě čekal na jakýkoliv jeho pohyb. Michaelovy dlouhé černé vlasy se lehce vlnily v bezhlučném vánku. Jeho kožený plášť se však ani nehnul.

‚I ty jsi jenom člověk. Magie si volí svého sluhu, není to naopak…‘ Hraničář se ztěžka nadechl. Na svého protivníka však nijak nezapůsobil. Ten si byl sám sebou příliš jistý, než aby dal nějakou váhu hraničářovým slovům. ‚Co o tom ty můžeš vědět. Jsi tak mladý a hloupý.‘ Pohrdavě pronesl nad tímhle mládětem z divočiny. ‚Proč tyhle lidi chráníš? Sami tě mezi sebe nechtějí. Mají strach. Ty a tvá podivná dušička. Mohl bys na mé straně mnoho dokázat.‘ ‚Proč? Poznal jsem něco, o čem ty nemáš ani potuchy.‘ Hraničářovi se málem podlomila kolena. Boj jej k smrti unavil.

‚Jsi ztracen!‘ S tím výkřikem se na hraničáře vrhl, těžká sekyra jen o vlásek minula jeho hlavu. Další úder však mířil přesněji a jen stěží se mu podařilo útok odrazit. Na čepeli jeho meče se objevil hluboký zásek. Nezaváhal, sebral své síly a elegantní otočkou se dostal za protivníkova záda a silně se rozmáchl. Náraz vymrštil sekyru Michaelovi z rukou. Hraničářův meč se nárazem roztříštil na mnoho malých úlomků. Jejich třpyt na okamžik prozářil přítmí lesa. Ustoupil o pár kroků vzad. Jílec mu nekontrolovatelně vyklouzl z dlaně. Michael ze svého pláště pohotově vytáhl dlouhou dýku s úzkou čepelí. Bleskově ji zabodl do hraničářova těla až po rukojeť. Minul srdce. Pootočil zbraní a surově ji vytrhl z rány ven. Hraničář vykřikl v agonii, zády narazil do kmene stromu a svezl se na zem. Jeho oči se zkalily bolestí. Na rtech se mu zatřpytila rudá krůpěj. Přes mlhavý závoj zachytil Michaela, jak se nad ním sklání, aby dokončil co začal. ‚Tvá krev bude mým životem.‘ Pronesl obřadně. Hraničář se ještě pokusil chabě vzdorovat, ale nemohl už dělat nic než ztrácet vědomí.

‚Ne! Nearë!‘ Skrze přítmí hvozdu se k nim prodral výkřik. ‚Taryo, ne…‘ hlesl, když ji uslyšel. Dívka se rychle přiblížila a s krátkou útočnou dýkou šla Michaelovi přímo po krku. Než stačil ve svém vítězném opojení zareagovat, její drobná bílá ruka se mihla v těsné blízkosti jeho hrdla a zanechala za sebou silně krvácející ránu. Smrtelně ranila posluhovače zla. Slábl rychle. Stáhl se zpět do temného příkrovu lesa a zanechal za sebou krvavou spoušť. Rostliny pod jeho rudými dotyky jedna po druhé odumíraly.

Nearë již mnoho ze svého okolí neviděl. ‚Taryo, jak…‘ rty se mu lehce zachvěly. Myslel si, že ji zanechal v bezpečí u jejího lidu, daleko odsud. Tarya se posadila do navátého listí a svým sametově šedým pláštěm překryla přítelovo prokřehlé tělo. Hlavou spočinul na jejím klíně. ‚Neopustím tě, tak zněla má smělá slova, avšak přišla jsem pozdě.‘ Odmlčela se. ‚Nearë, bojím se, že mé umění zde nebude stačit.‘ ‚Chci, abys věděla..,‘ přerušil ji přerývaným hlasem. V koutku jeho rtů se objevil čerstvý pramínek krve. Bojoval s bolestí, aby mohl ještě promluvit na jedinou bytost, která vždy stála při něm. ‚Že jsem s tebou chtěl být.. jsi mým světlem v temnotách, které se probouzí a sílí..‘ Hleděl jí do očí, ale už tu nebyl. Jeho tělo znehybnělo. Držela jej v náručí, jako kdyby jen spal. Bílé světlo, odrážející se v jejích slzách sláblo a na celý kraj padla tma.