Povídka: Touha odejít

Můj sen se začal pomalu vytrácet ve stoupající mlze. Zahalovala temné a tiché údolí na úbočí hor, jejichž hřebeny se jako hřbet hada táhnou až k černému a zlověstně dunícímu oceánu.

Kráčím po rozpraskané půdě, kterou nedávný žár přetavil v tvrdou krustu. Na cestu mi svítí měsíc a já s tíhou v srdci a zkrvaveným mečem na zádech opouštím další bitevní pole, v nějž se proměnily kdysi životadárné a bujné pastviny místních rolníků. Těch, kteří si nevěděli rady, když se přes ně přelily legie nepřítelovy.

Než pozvedli své chabé nástroje na obhospodařování půdy, většina z nich už zahynula pod dopady černých čepelí. A my jsme přišli pozdě a vzájemný střet nás tvrdě rozprášil.

Řev hrůzy mi doznívá v uších, nyní hluchých k jakémukoliv nebezpečí. Boj, naplněný řinčením chladných zbraní, praskáním kostí a nářkem zraněných vojáků se mi vryl hluboko do mozku. Zběsilé emoce buď explodují a zabijí mě nebo se jen tiše vytratí, ustupujíce bojovníkovi, který se ve mně snad skrývá.

Na těch opuštěných místech se bude ještě dlouho vznášet pach smrti a nekonečné hrůzy, bodající a řezající nepozorné poutníky hluboko v duši. Ten pach čiší z mých rukou i z mého těžkého koženého oděvu, ale já už jej nevnímám. Jen zdánlivě nekonečně kladu nohu před nohu a hledím kupředu. Luna mi ukazuje cestu k tomu místu. Snad se nemýlí a já dojdu klidu, neb zdá se, že mi osud vzal vše, na čem lidské srdce lpí, když přežije všechny útrapy života tak, jak jedna za druhou přicházejí.

Vždy jsem býval osamělý vlk, hledající sílu právě a jen v sobě, dokud jsem se nedotkl ráje v podobě prastarých a jí, modrooké černovlasé královny uhrančivých temnot. Diamantu, pro nějž jsem pološílený pozvedl meč proti nemrtvým monstrům z Jeho říše. A nejenom já, neb pro co jiného dýchat, když ne pro ni. Pro co žijete vy, kdož jste přežili běsnění Krále?

Ale ten čas již minul a pominulo vše, co bylo jeho součástí. Mou součástí. Má mysl je jako roztrhaná kniha, jejíž jednotlivé stránky leží ve špinavém bahně a Král po nich šlape svou okovanou botou. Ne, to není rezignace, ale rozhodnutí. Diamant je jen jeden. Nosím ho na srdci, ale už nezáří a já pociťuji jakousi definitivnost celé této země, jejíž zítřek nemá přijít.

Vítr.. cítím jej na tváři, ve vlasech, osvobozené prameny mi spadají na ramena, potřísněná krví. Luno, doveď mne ke kruhu pilířů z obsidiánu, jimž neubylo na majestátnosti i když je zlomil jeho útok. Pilíře stoupaly k nebesům a zdály se být pevnější než samotné základy země. Tam jsem ji poprvé potkal. V době, kdy o tomto místě kolovaly jen jakési neurčité a neblahé zvěsti. A ona mi pak ukázala osud světa a pak i můj a od té doby ten malý drahokam nosím s sebou.

Pojí mě s ní a s její bolestivě nádhernou a vznešenou postavou skrze vzpomínky. Není mi souzeno znovu ji spatřit, ovinutou v jemném černém hedvábí, se stříbrnou korunkou ve vlasech, která co více připomíná jemné propletené kvítky a její pohled, prozářený třpytem milionů hvězd mě zdraví a propaluje touhou, při níž má mysl medově zvláční, zanechaje za sebou jednu jedinou otázku – proč zrovna já?

Jednou mi řekla, že když je se mnou, je to jako kdyby nalezla ztracený kus své duše, který pasuje přesně na místo, které vypálil čas a poznané žaly, s nimiž se nelze smířit. Můžete se s nimi naučit žít.. pokud jste silní.

Ta síla mě opustila.

Po dlouhém pochodu chladnou a smrtelně tichou nocí stanul u pilířů a vzpomínky jej rvaly na kusy. Ona už nevyjde z lesa – zpoza mlhou ovinutých dnes již ohořelých kmenů prastarých stromů, aby se spolu mohli utopit ve vášni, na jejíchž křídlech se snad kdysi vznesli až na práh nekonečného universa, v němž je snad někde pro sny místo.

Vyčerpání a mnohá zranění, ponechaná osudu ho srazila do kolen. Svůj meč položil před sebe a zahleděl se na jeho zubaté ostří. Mělo několik hlubokých záseků těsně pod záštitou. Sebelepší bojovník nemůže vyhrát celou válku, cest osudů se protkalo příliš mnoho a on nemá moc ani nad tím svým.

„Odpusť..“ Jeho rty utichly, když ho zahalilo spásné nevědomí, které se jako milosrdná sestra dotklo jeho mysli. Poslední myšlenka se mihla stíny vědomí, hrozícími jej plně pohltit a stáhnout do míst, odkud již není návratu. Dotyky milované osoby.. jaké jsou, jaké je teplo jejích dlaní, laskajících jeho tvář, přes niž už dávno přelétl stín smrti.

„Neodcházej.“ Horký dech, šimrající na líci, následovalo silné objetí a jakási neurčitá tekutina zvlhčila jeho nehybné rty.

„Vypij to.“ Ty příkazy přicházely z velké dálky a tělo je nechtělo poslouchat.

Chtěl jsem zůstat v blažené a příjemné tmě, v níž by nebylo strádání ani zloby, avšak sladká chuť jakéhosi nápoje mě vytrhla ze spáru nicoty. Když jsem s námahou otevřel oči, ocitl jsem se tváří v tvář svítání, rodícího se v mlžných dálavách. Zpanikařil jsem v domnění, že se mi vše jen zdálo, avšak opětovný dotyk mě vyvedl z omylu všech omylů.

Hledím jí do očí, plných snad dojetí. Přes spánek se jí táhne tenká rudá jizva, dlouhé havraní vlasy rozcuchané, ale jinak je v pořádku.

„Ale ty jsi padla…“ hlesl jsem nepochopitelně.
„Ano..“ a přes tvář se jí mihl náznak bolestivé vzpomínky.

Konečky prstů jsem se dotkl jejích dokonale tvarovaných rtů, které se tolikrát dotýkaly mých, vnímal jsem její dech a její vznešenou krásu nočních tvorů, jaké není rovno.

„Naše cesty vedou stejným směrem, pojď se mnou.“ Vyslovila to s takovou samozřejmostí a lehkostí v srdci, jako bychom nebyli nikdy rozděleni. Nevím, co nás tam v dáli čeká, ale najednou bylo snadné tomu neznámu čelit. S ní.