Povídka: Dopis

Rozechvěle otevírám zažloutlou obálku s dopisem, který jsem už neočekával. Jaké zprávy mi asi přináší. Na okno mé pracovny dopadá těžký déšť a i přes sametové závěsy dovnitř proniká trochu chladu zvenčí. Světlo pouličních litinových lamp se už rozžehlo a rozzářilo bílou mlhu, která se snesla do večerních ulic. Skulinami mezi pruhy látky pronikají dovnitř difusované paprsky a ožijvují jinak ztemnělou pracovnu, jejíž stěny, obložené tmavým dřevem jich většinu pohltí. Sleduji jeho strukturu a začínám mít jakési temné tušení a zároveň se nemohu dočkat, až se dozvím, co přimnělo Charlese napsat v tento nevlídný čas.

Drahý příteli,

již se stmívá a já ti při světle petrolejové lampy píši tento dopis. Dovol, abych tě po dlouhé době pozval do mého venkovského sídla, jak ty jsi s oblibou říkával a v němž jsi tak rád trávil čas studiem starých svazků z mé knihovny.

Rád bych s tebou zavzpomínal na naše dobrodružné časy ve světě. Mám však pro tebe ještě jednu zprávu. Snad se ti cesta z Londýna vyplatí a ty zde objevíš nové skutečnosti a nové záhady v zaprášených foliantech, jemně překrytých pavučinami. Do některých místností už ani nechodím a občas odtamtud zaslechnu prazvláštní zvuky, podobné kročejům a neznámým hlasům. Snad se mi to jen zdá a příčinou je zdejší studený vítr z hor, jenž se prohání podél stěn a převrací navátý prach. I když bych přísahal, že v něm občas zahlédnu stopy, když procházím kolem ztichlých pokojů.

Myslím si však, že to jen pracuje kazetové obložení stěn a má velká představivost. Meluzína zpívá v komínech krbů a staré kamenné kosti domu popraskávají pod tíhou podzimu. Jistě by sis přišel na své. Však nás záhady vždy tak přitahovaly.

Sedím zde u vysokého okna s lomeným obloukem, jedna z vrchních tabulek praskla a dovnitř svítí noční měsíc, který mezitím nahradil tmavě fialový západ slunce, skoro stejně tak krásný jako po výbuchu sopky v Indonésii před několika lety, jistě víš. I měsíční svit zanechává na vláknech pavučin stříbřitou záři a na zdech s popraskanou omítkou kreslí zvláštní obrazy. Omluv však mé romantické popisy, nemohu si pomoci.

Zámeček vypadá jako ve snu a já mívám pocit, že se venku na nádvoří cosi pohybuje. Měsíční světlo se leskne na umdlévajících listech růžových keřů, jejichž větve už dávno přerostly nízké opukové zídky, lemující širokou příjezdovou cestu. Snad mě jen mate vítr a ta nebeská záře. Jistě by se ti to líbilo. Za každým rohem čeká jiný příběh a jiná záhada, stvořená naší myslí, stačí ji jen nechat běžet.

Příteli, přijeď co nejdříve, ještě než přijde zima, železnice bude v průsmycích zavátá a parní vlak jen těžko zdolá složitý terén. Budu tu na tebe osobně čekat a ty mi na oplátku vypovíš, jaký je život v největším a nejmodernějším městě světa. A já ti rád ukáži, co nového jsem sehnal do mé krásné knihovny. Svazek na první i druhý pohled vypadá staře, filigrány by odpovídaly 17. století a zdá se, že jde o originál.

Jistě si vzpomínáš, o co jsme se tenkrát tak zajímali, než jsi musel odjet za svými záležitostmi. Dovol, abych ti sdělil, že některé naše domněnky stran zkazků od starých obyvatel, jsou založené na některých faktech, které jsem se rozhodl ověřit na vlastní pěst.

V našich hlubokých lesích leží tajemství, jenž by nemělo být zapomenuto. Mohlo by se zdát, že kus zdi a zasypaný tunel kamsi do temnot nic neznamenají a že chlad, dýchající z podzemí nepřináší šepot, jehož dozvuky slyším i zde, avšak má přirozená zvědavost mě dovedla až za hranici možností.

Nenápadný symbol v textu jsem čirou náhodou objevil i na jednom z kamenů, tvořících oblouk vstupního tunelu. Nemohu ti zde z pochopitelných důvodů vyjevit, co je na něm vyobrazeno. Pátral jsem však dál, abych se ujistil, že se nejedná o žert a abych tě nealarmoval zbytečně. Avšak kdo by byl tak smělý, aby následoval starý úvoz až někam do pralesa, v němž je zatěžko po čemkoliv pátrat.

Chvílemi jsem měl pocit, že snad zešílím, i když jsem si zvykl hledat odpovědi na otázky převážně sám. Ale ihned jsem si vybavil, jak jsi směle, neohroženě a se zanícením milovníka nepříliš probádané historie vykročil do úplného neznáma. To mně, drahý příteli, dodalo nesmírnou sílu pokračovat v pátrání.

Takže přijeď hned, jak tě tvé povinnosti uvolní ze svých tenat, budu tu na tebe čekat a se mnou i naše největší dobrodružství.

Nesměle jsem se zahleděl na svůj těžký dřevěný kufr, připravený u dveří pokoje. Bude mi společníkem na dlouhé cestě na sever. Pomalými pohyby jsem dopis přepečlivě složil a uložil jej do vnitřní kapsy bavlněné košile. Snad jej nikde neztratím, je to mé jediné pouto z posledních let. A abych si to pojistil, beru si svého dobrého přítele s sebou. Moderní šestikomorový Gasser s dlouhou hlavní, na rukojeti opatřený střenkami z ořechového dřeva, dodatečně ozdobeného mými iniciálami W. A., jako William Anderson. Zbraň byla pýchou Rakousko-Uherské armády. Díky Charlesovi se mi před lety dostala do rukou.

Ať už tam na nás čeká cokoliv, budu připraven.

„Charlesi, co se ti stalo..“, vydechl jsem bezděčně a vykročil.